Ještě pár dalších tipů (nejen) pro začínající učitele

V minulém článku pro začínající učitele jsem pod tíhou svých dojmů z prvních vyučovacích hodin povídala spíš o tom, jak NE. Takže poté, co si ho přečtete a náležitě se pobavíte, nebo zapláčete, protože to máte stejně, nebojte, nenechám vás v tom. Přeci jen jsem za těch pár odučených hodin shromáždila i několik tipů, které fungují a které začínajícím učitelům mohou značně ulehčit život. A třeba si v nich najdou něco nového i zkušení pedagogové.

Tipy pro začínající učitele aneb co vám na peďáku neřeknou

O tom, čím budu, až budu velká, jsem měla vždycky jasno. Žádná manekýnka nebo herečka, ani kosmonaut, ale učitelka. Zatímco jiné děti si stavěly lego nebo domečky pro barbíny, moje nejoblíbenější hra byla "na školu". Hrála se tak, že jste vyskládaly veškeré plyšáctvo po dvojicích do imaginárních lavic. Každému vyrobila sešit, žákovskou, vymyslela jim fiktivní příjmení, a pak je zkoušela a známkovala. A na konci dostali vysvědčení. Tuhle hru jsem následně zkoušela aplikovat i na mladší sestře, ale jí už tak zábavná nepřišla. Plyšákům možná taky ne, ale ti se prostě nemohli bránit.

Jak jsem si dvakrát řekla o autogram, o fotce s Matějem, kachnách a jak jsem brečela u výlepu plakátů

Je to divný, možná smutný, ale je to fakt. Tuhle neděli jsem byla poprvé na festivalu. Když nepočítám čarodějnice na náměstíčku u nás v Počernicích, kde nám k opékání buřtů hráli Maxim Turbulenc a Schovanky. Den před svými 28.narozeninami jsem si ale řekla, že by se tohle mělo napravit. A tak jsme byli. Na festivalu. Na Mazance. A bylo to divoký.

MÍSTA, CO MÁM RÁDA - Divoká Mazanka

Jsou místa mezi nebem a zemí... A jsou místa mezi Palmovkou a Bulovkou. A je to vlastně skoro totéž. Protože ve chvíli, kdy se dostanete na Divokou Mazanku, budete si myslet, že jste minimálně v pohádce. A jednou takovou začnu i svůj dnešní blog-post.

15 věcí, které bychom se měli naučit od našich koček

Za těch 8 let, kdy jsem domů přinesla v pytlíku první kotě, jsme měli doma možnost pozorovat ledaccos. Od kočky zašprajcnuté za gaučem, přes panický strach naší mícy z vysavače či špatně odhadnutou vzdálenost při skoku z gauče na konferenční stolek. To jsou takové ty okamžiky, kdy si ťukáte na čelo a říkáte si: "Kočka, no..." Jenže, za tu dobu, co kočku a její potomky doma máme, vypozorovala jsem taky několik věcí, ze kterých bychom se my, lidé, mohli v cukuletu vzít příklad. A tak jsem je sepsala, hezky bod po bodu.

Díky... aneb jak přijímat chválu...

Má to v sobě asi každý, kdo byl vychován klasickým způsobem a komu rodiče od malička říkali: "Nevytahuj se." Měli samozřejmě pravdu, ale vlastně ne tak docela. Díky nebo spíš kvůli tomu se řada z nás nedokáže patřičně ocenit a bagatelizuje svoje úspěchy.

Tak neumim sbírat houby, no a co...

Miluju podzim. Vůni spadaného listí, ruce špinavé od ořechů, brouzdání v kalužích, pouštění draka nebo sbírání kaštanů... To je ale taky jediné, co jsem schopna najít a co sbírám. Jak dojde na hříbky, babky, klouzky a bedly, tady končí veškerá legrace. Jsem nadšeným konzumentem a po smaženici nebo řízkách z hub se můžu utlouct. Ale co se sbírání týká, jsem beznadějný případ. Zatímco ostatní chodí na houby, já chodím jako doprovod na procházky.

Místa, která mám ráda - Park Café

Nepiju kávu. Vážně, ani lok. Ani latté. Zato miluju posedávání v kavárně. Kavárna je pro mě místo, kde můžu zastavit čas. Místo, kde prostě jen tak z povzdálí pozoruji věci a lidi kolem a přemýšlím. O věcech a o lidech. Anebo nepřemýšlím vůbec. A jedna takové místo nedávno vyrostlo na našem konci Prahy. A mně přirostlo k srdci.

Dva plyšáci a pět malých radostí, které mě dnes udělaly šťastnou

Když jsem dneska večer nasedla do vlaku, byla jsem klasicky tak nějak přejetá po celém dni. Stejně jako 99 % cestujících v mém kupé. Chtěla jsem vyndat mobil, nasadit sluchátka, zkontrolovat FB a udělat kolem sebe takovou tu bublinu, do které nikoho nepustím a zachmuřeně si v ní dojedu až domů. Jenže místo toho se stalo něco, o co se s Vámi chci podělit. Ne, až zítra ráno, přestože statistiky tvrdí, že článek si dopoledne přečte víc lidí. Zasáhlo mě to natolik, že to musím napsat teď. Dokud je ten pocit ještě ve mně.

Z Hrubé Skály na Valdštejn a zpět

Výlet na Hrubou Skálu jsme plánovali dlouho, protože jsme stále od někoho poslouchali, jak je to tam hezké a jakou má to místo energii. My jsme potřebnou energii nastřádali až v polovině dubna, ale počasí k nám bylo milosrdné, a tak se to vše odehrálo v mikinách a obešlo se to bez pláštěnek. A protože kamarádi měli pravdu a "to místo" energii rozhodně má, je téměř mou povinností věnovat mu několik odstavců.