čtvrtek 10. září 2015

Díky... aneb jak přijímat chválu...



Má to v sobě asi každý, kdo byl vychován klasickým způsobem a komu rodiče od malička říkali: "Nevytahuj se." Měli samozřejmě pravdu, ale vlastně ne tak docela. Díky nebo spíš kvůli tomu se řada z nás nedokáže patřičně ocenit a bagatelizuje svoje úspěchy.

Kolikrát jsem přišla do práce s novou věcí a kolega nebo kolegyně se mi snažil polichotit:"Ty máš ale hezkou kabelku / hezké boty / pěkný kabát / Tobě to sluší /... " A já na to: "Ale prosím vás, tu kabelku mám po mamce / no jó, ale ty boty pěkně tlačí / myslíte, mě přijde, že jsem v tom kabátu tlustá / no, mám nějaký divný vlasy..." Kolikrát se mamka se mnou chlubila: "Ta naše Dianka, měla zase samé jedničky a červený diplom..." A já se styděla a červenala a prohodila jen něco jako: "No, ty jedničky, to byla náhoda a s tím diplomem jsme byli čtyři." Skromnost je úctyhodná vlastnost, ale ne vždycky je na místě.

Nejen, že takovouto reakcí shazujete sami sebe, ale vlastně i osobu, která Vás chtěla pochválit. A vsaďte se, že už to příště neudělá. Navíc, ve většině případů jde o skromnost falešnou, která do jisté míry souvisí s naším nedostatečným sebevědomím a potřebou být ubezpečováni v tom, v čem jsme si nejistí. Jestli jsem si myslela, že si výše uvedenými reakcemi vybuduji respekt, tak to jsem si myslela špatně. Jestli jsem si myslela, že když pochvalu příjmu, že si o mě někdo bude myslet, že jsem nafoukaná, pak jsem si to taky myslela špatně.

"...nejlepší varianta je prosté "Díky." a Váš okouzlující úsměv..."

Přesvědčovat někoho už po sté, že mu to sluší nebo že je šikovný, je dlouhodobě únavné. A znám to z vlastní zkušenosti. Měla jsem kdysi kamarádku, která byla krásná, štíhlá, vysoká, slušel by jí i pytel, ale ona o sobě neustále vykládala, že je tlustá. Já, která jsem v pubertě bojovala o každé kilo dolů, jsem se jednoho dne prostě naštvala a řekla: "Víš co, Terko, vlastně jo, měla bys zhubnout!" Nejsem na tuhle historku zrovna pyšná, ale díky ní jsem si uvědomila, jak moc demotivující je poslouchat podobné řeči stále dokola.

Ve chvíli, kdy jsem se snažila se s tímhle "zlozvykem" vypořádat, zkoušela jsem si představit sama sebe na druhé straně. A došla jsem k zajímavému závěru. Respekt a uznání ve mě budí lidé, kteří se umí pochválit nebo pochvalu slušně přijmout. Vůbec v tom nevidím nic nafoukaného, naopak. Pokud je někdo dobrý manažer a řekne to o sobě, tím líp. Slyšeli jste snad Rogera Federera, že by po vyhraném zápase vypíchl, co se mu nepovedlo? A vůbec, právě sportovci jsou ti, kteří se umí nejlépe pochválit. A od těch bychom se měli učit. Samozřejmě není potřeba se stát nějakým tlučhubou a svoje kvality cpát každému na potkání, ale ostentativní skromnost je prostě občas na minimálně na pohlavek.

A jak tedy reagovat na pochvalu? Stejně tak jako všechno ostatní se i tohle dá natrénovat. A nejlepší varianta je prosté "Díky." a Váš okouzlující úsměv. Tohle prostě nemůže zklamat. 

4 komentáře:

  1. "Nevytahuj se!", "Nechlub se!", "Nežaluj!", "Chovej se slušně!". Výsledkem je, že se většina lidí podceňuje, děti "nenažalují" ani šikanu a obecně se všichni pořád přetvařují.
    Takže souhlasím, člověk by se měl umět pochválit, klidně i trochu vytahovat, každý z nás je přece v něčem dobrý, tak proč by se nepochválil, když to neudělají ostatní. A stejně tak, když ho pochválí někdo jiný, měl by tu pochvalu umět přijmout. Já jsem se to naučila až v posledních asi dvou letech, dřív jsem to taky zamlouvala...
    Jenže proč jsem to dělala... Většina lidí v mém okolí vždycky byla neupřímná, typicky spolužačky na ZŠ/SŠ, co s "pochvalou" od takových lidí?
    Teď jsem si třeba schválně dohledala - Myyna psala na svém blogu v dubnu článek "Umění přijímat komplimet" vlastně přesně na tohle téma a já jí tam v komentáři psala: "...ale na mě tuhle poklonu včera vybafnul soused poté, co jsem doběhla své obvyklé běžecké kolečko a vpadla celá upocená do dveří, které mi podržel. Tak to teda nevím, co si mám myslet... :-)"

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Každý se vyvíjí a tohle je krásný příklad toho, jak jsi od té doby zase ušla pořádný krok cesty. Já bych se před pár lety nikdy nenadála, že budu vůbec schopná prezentovat svou práci třeba na sociálních sítích, to pro mě bylo naprosté sci-fi... A ejhle.. :-)

      Smazat