neděle 5. ledna 2020

2019.. a jaký byl? - 1 .díl



Vždy když začínám psát tenhle článek, přečtu si ten z minulého roku a říkám si: "To ne, to tenhle rok jsme toho tolik nestihli." A pak listuju měsíc po měsíci svým deníkem a probírám se fotkami a najednou nestačím zírat, co jsme zase zvládli a kde všude jsme byli. A právě proto se vždy dokopu bilancující článek sepsat, protože to všechno zase tak rychle uteklo a já si chci být jistá, že jsme těch 365 dní jen neproseděli na gauči. Nějak mě to prostě uklidňuje. Takže jaký tedy byl náš rok 2019?

LEDEN 2019

Rok 2019 začal opravdu ve velkém stylu a já jsem zažila něco opravdu úžasného, co si už asi v životě nezopakuju - oddávala jsem na svatbě. Pokud jste zvědaví, jak se to celé semlelo, sepsala jsem to v článku TADY.


Pak už byl ale celý leden ve znamení blížící se operace kyčle. Obíhala předoperační vyšetření a trávila jsem čas hlavně se svými nejbližšími. Navštívila jsem "svoje miminka" a užívala si na pár měsíců poslední procházky s Honzou i s Charlie.


30. ledna jsem pak podstoupila operaci kyčle. Čekala mě totální endoprotéza, tedy kompletní výměna kloubu. Zákrok, na který jsem si myslela, že půjdu nejdřív, až mi bude tak 80 let. Ale znáte to, člověk míní... Byla to moje první operace v životě a já jsem jí opravdu dlouho odolávala. Ale nakonec mě na sál dohnala hlavně představa, že zase budu moct výletit bez bolesti a třeba po dlouhé době i trochu sportovat.


A kdyby mi někdo řekl, jak dobře vše půjde a jak krátké se mi to celé bude nakonec zdát, nikdy bych tak dlouho neváhala. Však o tom chci už dlouho napsat samostatný článek, tak snad na to dojde. Třeba pomůže těm, které něco podobného čeká, i když doufám, že jich je sakra málo.


ÚNOR 2019

Únor rovná se rekonvalescence. Po pár dnech mě z nemocnice převezli přímo do rehabilitační nemocnice v Berouně. Já jsem začala chodit o berlích a hlavně (jak už název napovídá) rehabilitovat. Myslím, že bez těch 14 dnů v Berouně, bych na tom nikdy nebyla tak dobře. Neumím si představit, že bych doma dokázala tak pravidelně a hlavně správně cvičit. Každý den jsem na sobě pozorovala pokroky, ze kterých jsem měla ohromnou radost a motivovaly mě cvičit dál.


10. února jsem dostala vycházky a po skoro dvou týdnech poprvé opustila nemocniční zařízení. Přijel mě vysvobodit můj princ v bílé Hyundai a vyvezl mě na výlet do mrazivého Berouna.


Díky všem fyzioterapeutům, úžasným sestřičkám a bratrům a skvělé spolubydlící jsem se z rehabilitace vracela naprosto šťastná a je sranda to říct, ale i docela odpočinutá. Kdy jindy máte 24 hodin času soustředit se jen a jen na sebe, k tomu vám někdo vaří a ještě si můžete zacvičit :-) Jen teda ten spánek byl horor, který mě přinutil sepsat další článek. No, a nemocniční snídaně, ty jsem ráda vyměnila za kvalitní domácí stravu. Kdo mě sleduje na Instagramu, určitě si na moji agitku alá Margit Slimáková pamatuje.


Před sebou jsem ale doma měla ještě 3 týdny o berlích, a kdo si myslí, že jsem seděla doma...ne, to si tu asi nikdo nemyslí, že?! :-) Na konci února jsme odstartovali "hon na bydlení" a obešli hned několik bytů a pozemků. Už ale spíš tak ze zvyku, v podstatě ani moc nedoufám, že něco koupíme.


BŘEZEN 2019

V březnu už jsem se nežynýrovala a na férovku jsme začali výletit. Můžu přísahat, že se s berlemi dá ujít i přes 5 km, ale docela dost po tom bolí ramena... Achjo :-)


A tahle fotka, to je nefalšovaná radost, když kyčel při kontrole prospěla na výbornou a já jsem mohla odložit berle a začít pomalu chodit. Můžu vám říct, že první kroky byly fakt divný a já jsem poskakovala jak potrefená srnka nebo člověk, co si právě šlápnul na žhavý uhlík. Ale během pár dnů se to srovnalo, a i když jsem si berle ještě pro jistotu někdy brala, měla jsem to nejhorší za sebou.


Zbytek měsíce, kdy jsem byla na nemocenské, si pamatují asi hlavně rodiče. Ty jsem se snažila překonvertovat na minimalismus (viz můj článek Kam se všemi těmi věcmi?), nutila je vyklízet dům a dělat různé resty. Myslím, že oba byli rádi, když jsem zase začala chodit do práce... :-)


V březnu jsme si taky s holkama z papírové čtyřky udělaly scrapbookový mejdan. Scrapbooking, to je mimochodem skvělé hobby pro všechno stonání. Odzkoušeno už dvakrát!

V druhé půlce března už si to štráduju s treckovýma holema a jsem nadšená z pohybu i z přicházejícího jara...


...a Honza je zase nadšený z jednoho pozemku. Takže pořád dokola jezdíme na místo a já mu asistuju při nejrůznějších opičárnách. Na fotkách níže se pomocí mobilu snažíme zjišťovat jak moc budou v druhém patře potenciálního domu vidět světla z nákupního centra. A protože ve dne je to blbý, vracíme se ještě jednou v noci. Chlapi, no... :-D


Kromě dětí už fungujeme i jako certifikovaní hlídači psů. Přežili jsme, já jsem si natrénovala vstávání k dítěti, Honza ignorování jakéhokoliv zvuku v noci a Lajka vypadala, že neutrpěla žádné trauma...


Největší jarní pecka nás ale čeká poslední březnový den. Stanu se ambasadorkou dezinfekce Betadine a jedeme na první natáčení spotů. Nejpikantnější na tom je, že celou tuhle srandu jsem si domluvila téměř z operačního sálu, asi týden po operaci kyčle. A doteď nevím, jestli jsem se nezbláznila, když jsem si dva měsíce po operaci sedla na kolo a stoupla na brusle. Můj ortoped by mě nejspíš zabil... :D



DUBEN 2019

Hned na začátku dubna Honza oslavil svoje narozeniny...

...a málem si k nim koupil tenhle dům. Bohužel si ho koupil pán před námi. Asi měl taky narozky, nebo co.

Se scrapholkama jsme si zašly do kina. Podle mě to bylo na film Ženy v běhu, ale nejsem si jistá... Co Moni, Jani, Míšo?

Dál jsme obcházeli domy, pozemky, byty. Bylo to zoufalé a vyčerpávající a my jsme už znali nazpaměť všechny nabídky v Praze. Doma (ani jinde) jsme tak dva měsíce v kuse nemluvili o ničem jiném. Výběr se nakonec zúžil na dva pozemky, až jsme na konec jednoho dne posnídali wafle a potom podepsali smlouvu na jeden z nich. PO 6 LETECH HLEDÁNÍ MÁME SVŮJ KUS POLE. Zasíťovaného teda. Já to považuju v podstatě za zázrak a popravdě přišlo mi to celé mnohem horší než operace kyčle. Takže o tom zase třeba taky v nějakém článku.

Oslavit jsme to šli na koncert Lord of The Sound...


...a konečně jsme zase mohli otevřít oči a začít si užívat nádherného jara, třeba v Průhonicích.



Mezitím, co jsme řešili zastavěnost pozemku a hypotéku, se nám narodilo kotě Berta. Teda ne nám, ale naší kočce.


...a vyrostla i člověčí mláďátka. Díky nim a mým kamarádům navštěvuji různé akce, které se v naší čtvrti pořádají a sleduji, jak to ty prťousy baví. A mě vlastně taky!


Na velikonoční pondělí jsme si pak střihli kulturní vložku a byli jsme s taťkou v Rokoku na divadlení hru s příznačným názvem Otec. Není to žádná komedie, je to o alzheimerově nemoci, ale i tak zcela doporučuju.


KVĚTEN 2019

Měsíc lásky jsme zahájili výletem do Budapešti. Když jsem výlet plánovala, vůbec jsem si nebyla jistá, jak na tom budu s kyčlí. A tak jsem nám objednala dražší hotel s lázněmi přímo v něm, kdybych toho ještě moc neušla. No co myslíte? Nakonec jsme tam strávili minimum času a po Budě i Pešti nachodili úctyhodnou kilometráž. A kyčel? Držela, jako by byla moje vlastní... :-)


Po příjezdu z Budapešti jsem si zase na 14 dní odskočila rehabilitovat do Berouna. A tentokrát to bylo ještě lepší než v zimě. Paní doktorka mě správě odhadla, a tak mi naložila kopec cvičení. Lítala jsem mezi skupinovými hodinami, bazénem, posilovnou, takže spíš než jako v nemocnici jsem si připadala chvílemi jako na výcvikovém kempu. Ale bavilo mě to moc, aby taky ne.



A když jsem zrovna necvičila, užívala jsem si pánské návštěvy....


...i když přiznejme si, že někteří přijeli hlavně kvůli bagrům a v doprovodu maminky... :-)


Při odjezdu jsem byla snad ještě víc na měkko než poprvé, protože jsem tu opět zažila hodně dobrého (kromě snídaní teda).

Založila jsem historicky první večerní klub přátel deskových her (zdravím vás, Vydríscí) a našla zde spřízněnou duši (pusu a objetí, Jiřinko) i skvělou spolubydlící se super smyslem pro humor (Leni, jsi hvězda). Pokud to  všichni čtete, tak doufám, že vás potkám ještě někdy i mimo zdi nemocnice.


Po návratu z Berouna začaly Honzovi tikat hodiny... Kecám! :-D Nicméně malý Martínek se statečně nechal pochovat, aby teta měla fotku. Vzhledem k jeho výrazu mu to dalo evidentně dost zabrat.... :-D


Za statečnost při operaci a následné rehabilitaci jsem od Honzy dostala dovolenou na Krétě. Byla to ale léčka a vyklubal se z toho náš první cyklovýlet k jezeru Malvíny.


Na firemní akci jsem si pak pořídila svoje první tetování. Bylo sice jenom henou, ale já jsem docela dlouho přemýšlela, jestli bych si takové nenechala udělat doopravdy. A furt mě to láká, když na to koukám.


ČERVEN 2019

V červnu jsme si zašli na rande na Petřín a okusili drogu jménem zmrzlina slaný karamel v Angelatu.


Následoval výlet do Liběchova a na Čertovy hlavy, kde nám nešikovně spadla naše psí parťačka Charlie, a pak dva dny nemohla pořádně chodit. Byli jsme z toho dost špatní, ale než jsme se odhodlali ji vzít k veterináři, naštěstí to rozběhala.


V červnu mě taky pozvaly holky-mámy na výlet s dětmi do Liberce. Pro mě jako pro ne-mámu to byl spíš výlet do úplně jiného světa. Ač jsem se snažila pomáhat, přišlo mi, že dost často nevím, co dělat a kam sáhnout a jsem jak slon v procelánu. Naopak holky byl neuvěřitelné, vše zvládaly rychle, efektivně i efektně. Poprvé jsem vlastně pořádně viděla, co to znamená "být na mateřské dovolené" a že to teda fakt do dovolené má daleko. Děti byly báječné, ale hlavně směrem k  jejich maminkám putuje moje poklona, protože obě mají k rodičovství naprosto skvělý přístup a tenhle víkend byl pro mě v lecčems hodně insprativní.


Po návratu z Liberce se na nás přijela na skok podívat ségra, a tak jsme s ní poKlusem proběhli Prahu.


A pak jsme si šli zaběhat doopravdy. Můj první běh proběhl 5 měsíců po operaci a byl velmi velmi opatrný, i když to z fotky nevypadá.


Kdy naposled jste byli v Národním divadle? My 14. června na Manon Lescaut s partou družiček z Míšiny a Honzovi svatby a moc se nám to líbilo.


A zatímco Honza se svojí rodinou odfrčel k moři do Řecka, já jsem sebrala tátu a jeli jsme do Polska. Musím říct, že to byl bezva víkend a táta nějak tak sám od sebe začal suplovat Honzu a pořád mi nabízel, že mi udělá nějaké hezké fotky. Co na tom, že některé byly zaostřené úplně někam jinam... :-D


Aby mi nebylo líto, že se Honza válí na pláži, hned další víkend jsme naplánovali hodně exkluzivní akci - první teambuilding Paper Garden. Sešel se opravdu CELÝ design team a dva dny se nepřetržitě tvořilo a kecalo. Přesto že venku bylo krásně a byl tam bazén, scrap je scrap, a tak jsme chatu mockrát neopustily. Tak díky holky, bylo to legendární!




Nikdy jsem neměla v úmyslu na blogu probírat politiku. Ale víte co? Není mi to jedno a vlastně mě to docela upřímně se*e. A tak jsme šli v červnu zase demonstrovat, tentokrát na Letnou.


Závěrečný červnový víkend jsme opět strávili ve společnosti "zelené partičky". Proběhlo totiž další natáčení Betadinu, které jsme si užili v prostředí parádního sport hotelu ve Velichovkách. Naučila jsem se zase spoustu nového, třeba jak lze beachové hřiště proměnit v pláž na Maledivách a taky, jak moc velký rozdíl je mluvit do Instastories a na kameru. Moje velké poděkování za tenhle víkend patří Magdě, že si mě vybrala, Terezce za super fotky a všem ambasadorům za hromadu smíchu a nová přátelství.


To be continued...

1 komentář:

  1. Jsi největší bojovnice, co znám! A jako dárek pro prince v bílé Bžundaj Bžundaj (takhle to říká naše Ani) doporučuji pořídit laserový dálkoměr, vodováhu nebo montérky... uvidíš radost v chlapeckých očích!

    OdpovědětSmazat