středa 13. února 2019

Tak se chci prostě vyspat, no a co...

Pamatuju si, že když jsem jako malá byla nemocná, říkalo se: „Hodně spi, spánek léčí.“ Nechápu proto, proč na jediném místě, kde se mám léčit a uzdravovat, je spánek naprosto nedostatkové zboží. Po 14 dnech v nemocnici jsem schopna usnout i při jízdě na rotopedu a moje kruhy pod očima svou velikostí připomínají mosteckou uhelnou pánev. Takže kde je chyba?

V noci tu obecně neprožívám nějaké kvalitní spaní. Noha většinou po celém dni bolí, já se vrtím a různě si ji přilehávám, takže usínám pořádně až tak ve 3 ráno, a to už je spíš takové to odpadnutí z totálního vyčerpání. Po kterém ale přijde o to tvrdší spánek, který trvá přesně...

...do 5:15, kdy do pokoje naběhne sestřička, která má buď teploměr, tlakoměr, nebo jiný -měr. Pokud zrovna nechce nabírat krev nebo abych načůrala do zkumavky, dá se tenhle první vpád vyřešit téměř potmě a on-site, tedy v posteli. Některé sestřičky ale milují světlo, takže při vstupu rozsvítí ty největší zářivky v pokoji, a vy se cítíte jako vystrašené laboratorní zvířátko, na kterém se budou dělat pokusy. Když pak sestra odejde a zhasne, vidíte pak ještě dlouho před očima takové ty velké vypálené obrazce...

Pokud sestřička zhasnout zapomene, tak většinou já, nebo moje spolubydlící, startujeme k vypínači, abychom se zase co nejrychleji uložily a přesvědčily tělo, že se ještě vstávat nebude. Obvykle máme před sebou tak slabou půlhodinku klidu, což je čas, ve kterém tak akorát stačíme zabrat, než přijde další experimentální skupina a opakuje na nás pokus se zářivkami. Tento druhý blok nazývám "gastro-intestinální", neboť se zabývá dvěma životně důležitými otázkami: "Byla jste včera na stolici?" a "Co si dáte zítra k jídlu, jedničku nebo dvojku?".

Tento druhý blok nazývám "gastro-intestinální", neboť se zabývá dvěma životně důležitými otázkami: "Byla jste včera na stolici?" a "Co si dáte zítra k jídlu, jedničku nebo dvojku?".

První dny jsem byla dost zaskočená jistou delikátností těchto otázek, zvláště pokud jsou kladeny takto dohromady, ale v zájmu dalšího spánku jsem rychle nacvičila automatickou odpověď "ano - jedničku". V 6:00 ráno se stejně cítím naprosto nesvéprávná rozhodovat o svém jídle, které budu jíst navíc až následující den. A tak jsem u oběda občas trochu nepříjemně překvapená, jako třeba dnes, když mi moje univerzální odpověď zajistila kapustové placičky místo guláše. Ale spánek je spánek!

No, a pak je cca 6:00, a zase se zhasne a vy si říkáte, že je prima, že normálně touhle dobou vstáváte do práce, ale tady že se můžete vyspat. Z omylu vás vyvede další sestřička, která vám prostě potřebuje převázat jizvu. Ve jménu hesla "dělejte si se mnou, co chcete, hlavně u toho nerozsvěcejte zářivky", důvěřivě odkryjete peřinu a během vteřiny zažijete intenzivní paralyzující bolest, která se dostaví při strhávání náplasti. Pokud vám někdo bude tvrdit, že když se to udělá rychle, tak to nebolí, nevěřte tomu, je to past! Nicméně upadám bolestí do kómatu, a to se počítá.

O 10 minut později pak přijde paní ošetřovatelka s nutkáním, že mi prostě musí natáhnout kompresní punčochy. "Ale já to zvládnu sama...," snažím se bojovat o další minuty potmě. "No, ale když už jsem tady." ...no, takže když už je tady, tak spolu zažijeme 2 minuty hrůzy, protože moje kompresní punčochy jsou sice sexy a dělají mi úžasné, štíhlé nohy, ale jsou taky extrémně stahovací. Takže pokud se vám je nepodaří navlíknout na první pokus, dostanete se do stavu, kdy nejdou ani vyhrnout, ani sundat. Dochází k tomu pravidelně tak každý den a tento výjev pak obvykle končí tak, že já si vší silou držím nohu a sestřička milimetr po milimetru vytahuje punčochy a zarývá do mě své gelové nehty. Celé to trvá asi tak 10 minut mého potenciálního spánku. 

Tento výjev pak obvykle končí tak, že já si vší silou držím nohu a sestřička milimetr po milimetru vytahuje punčochy. Celé to trvá asi tak 10 minut mého potenciálního spánku.

Když skončí tento pro obě strany traumatizující zážitek, snažíte se zavřít oči, ale už sami nevěříte tomu, že budete spát. Je to asi jako kdyby vám někdo v nepravidelných intervalech kapal vodu na hlavu. Prostě nikdy nevíte, kdy přijde další kapka. Ta naše spadne obvykle v 6:30, kdy většinou někdo zapomene, že už jste přeměření nebo převázaní, takže pouze blikne zářivkami, což na nás funguje zhruba jako elektrošok, a s hlasitým "tady už jsou hotové" bouchne dveřmi. 

Ano, hotové už teda obvykle jsme. Šátrám pak většinou po sluchátkách a pouštím si cokoliv, jen abych přebila hluk z chodby. Tam už jsou totiž evidentně čilé všechny babičky z vedlejších pokojů a nutně musí probrat, co se včera stalo v Ordinaci. Jsou bohužel taky nedoslýchavé a znásobené ozvěnou nemocničních chodeb. To echo by jim mohla závidět kdejaká rocková hvězda. Zvedám hlasitost…

V 6:40 tak většinou přeslechnu ošetřovatelku, která se pídí po tom, jestli chci přes den pít radši vodu nebo čaj. Je mi to jedno, klidně budu pít celý den kečup, hlavně mě nechte ještě chvíli spát. Ale to už je tu snídaně a další ošetřovatelka, která vstupuje do pokoje se slovy: "Tady se ještě spí?!" 

Je mi to jedno, klidně budu pít celý den kečup, hlavně mě nechte ještě chvíli spát.

Ta otázka je evidentně řečnická, protože hned proaktivně roztahuje žaluzie, popřípadě otevírá okno, pod kterým ležím. Vzhledem k tomu, že je moc daleko, než abych k němu byla schopná dojít bez berlí, mám možnost buď umrznout, nebo vstát. Protože právě čtete tento článek, je vcelku jasné, jakou možnost obvykle volím. A proč je korektor posledních 14 dní můj nejlepší kámoš.

V 7:00 přichází paní doktorka a ptá se, jak se mám a jak se cítím. A já se snažím vzpomenout si na pocit štěstí, který zažívám každý den, když sleduji svoje drobné pokroky. Protože jinak konkrétně v 7:00 mám chuť požádat o eutanázii... 

S láskou (ke spánku), Dianka

P.S. Tento článek je věnován všem skvělým a hodným sestřičkám, ošetřovatelkám, fyzioterapeutkám a dalším zdravotnickým pracovnicím a pracovníkům, kteří se 24 hodin denně starají o nás, nevyspalé, zpovykané a bolestínské pacienty a plní do puntíku všechny naše rozmary. Děkujeme, že tu pro nás jste!

3 komentáře: