pátek 8. listopadu 2019

MINIMALISMUS | Můj první garážový výprodej

Když jsme v létě cestovali po Americe, bylo celkem pravidlem, že v menších městech, kterými jsme projížděli, bylo kolem silnice vždy pár cedulí s nápisem "garážový výprodej". Když o tom tak přemýšlím, těch cedulí tam vlastně bylo docela dost. Mně se samozřejmě okamžitě zalíbilo kouzlo celé téhle akce - budování komunity, sousedská setkání, špetka ekologie. A tak jsem si usmyslela, že musím něco podobného vyzkoušet i doma, v Čechách. Takže jak dopadl můj první garážový výprodej?

Od té doby, co jsme se přistěhovali k našim a zjistila, že dům je plný věcí, jsem se začala zajímat o minimalismus (víc o tom si můžete přečíst TADY) a rodiče o to, jak přede mnou co nejlépe ukrýt svoje věci. Věci, které nám doma leží na různých místech a evidentně je nepoužíváme, a oni je zarputile brání se slovy "to se ale bude hodit, až...". A nacházejí nové a nové úložné prostory a skrýše, nedejbože chtějí nové úložné prostory vybudovávat.

A na mě zbyla role zlého policajta, který je s tímhle "bordýlkem" konfrontuje. Ale snažím se je také edukovat při nákupu nových věcí, protože tam to všechno vlastně začíná:

"Vážně potřebujeme další nový hrníček? Já vím, že je zimní a takový ještě nemáme, ale není lepší mít univerzální hrnečky, které můžeme používat po celý rok, i na jaře?"

Nicméně v dlouhodobém horizontu se nám podařilo minimalizovat zbytečné a impulzivní nákupy a s kolísající úspěšností také jednou za čas vytipujeme věci, které už fakt nepotřebujeme. Indikátorem je většinou silná vrstva prachu.


Když se toho nahormadí dost, následují výjezdy do sběrného dvora. Co mi ale fak vadí je vozit tam i věci ne nutně rozbité a nefunkční (ostatně o tom byl můj další článek). A co mě štve ještě víc, že ve dvoře většinou 80 % věcí sypeme do jednoho kontejneru, který jde s největší pravděpodobností přímou čarou do spalovny nebo na skládku.

A tak mě inspirovala vzpomínka na Ameriku a jednoho krásného podzimního taky kus kartonu, co se doma válel, protože se bude hodit "až"... Vyrobila nápis, posbírala doma a ve sklepě pár věcí, které už nám neslouží, a naaranžovala je spolu s cedulí před branku. Plus jsem se reprezentativně oblékla (to kdyby mě náhodou přišli rovnou vyfotit do Zpravodaje) a hrdě jsem zapózovala mému osobnímu fotografovi. No prostě nadšení mi nechybělo a hned poté, co jsem za sebou zavřela branku, stoupla jsem si nahoře v pokoji za záclonu a asi dvacet minut šmírovala všechny kolemjdoucí.

...když byl i po hodině půl počet položek nezměněný, seběhla jsem zpět na ulici a analyzovala příčinu nezájmu. Jako hlavní chybu jsem vyhodnotila špatnou viditelnost cedule ze silnice. Co kdyby pro věci rovnou přijel někdo dodávkou, že jo. Aby byl výsledek stoprocentní, došla jsem si pro auto, třikrát nebo čtyřikrát jsem projela kolem hromady krámů - samozřejmě nenápadně - a nastavila ten nejlepší úhel. *gesto Pata a Mata*


Pak jsem byla odvolána za dům, kde se v mezičase kácela suchá bříza. A zatímco jsem taťkovi v minisukni a silonkách přidržovala žebřík a on balancoval s motorovou pilou někde nad mojí hlavou, slyšela jsem zastavit auto. Bouchly dveře... byla chvilka ticha... a pak bouchly znovu. A tak jsem obětovala taťku Majera, pustila žebřík a běžela se podívat, jestli něco neubylo. A zmizely boty!

Myslela jsem, že se nadšením zblázním a opět zalitovala, že jsem nepřipravila pro odběratele také nějaké drobné pohoštění nebo dáreček k "nákupu". V tu chvíli se ale ze směru od břízy ozvalo žuchnutí, které naštěstí patřilo uříznuté větvi a ne otci. Entuziasticky jsem mu sdělila, že jsme právě udali pár bot a čekala na jeho reakci. Bohužel má radost byla jen dočasná, protože otec smutně poznamenal, že to byly zřejmě ty boty, které si šetřil na zahradu na příští jaro.

...má radost ale byla jen dočasná, protože otec smutně poznamenal, že to byly zřejmě ty boty, které si šetřil na zahradu na příští jaro..

Až do pozdního odpoledne jsem dále kontrolovala stav. Nicméně přiznejme si, že pořádat "výprodej" zrovna o prodlouženém víkendu asi nebyl optimální nápad. Naše normálně vysoce frekventovaná ulice byla totiž celé odpoledne naprosto liduprázdná. Věci tam smutně stály a mě jich bylo líto. A vlastně mi bylo líto i sebe samé, a tak jsem se cpala čokoládou a byla v depresi. Přišla jsem si jak dítě, co si s ním nikdo nechce hrát na obchod a nakupují u něj jen z lítosti 2 lidi - maminka a babička.

Když se odpoledne chýlilo ke konci a my už jsme museli opravdu vyjet na jinou akci, zkroušeně jsem oznámila taťkovi, že má před spaním naši "akční nabídku" schovat, aby nezmokla. A slíbila, že to zítra "ten bordel" odvezu do sběrňáku.

Jaké bylo moje překvapení, když mi o pár hodin později do auta přišla zpráva:
"V 18:10 vyprodáno."
"Jako vážně všechno fuč?" odepsala jsem okamžitě, protože ta zpráva mohla v jazyce, který s taťkou používáme, znamenat i to, že v Penny už neměli akční máslo.
"Když jsem šel domů ze zahrady, chyběla keramika, jak se setmělo, osmělili se i stydliví a domů jsem nesl jen ceduli," psal taťka.

Jak se setmělo, osmělili se i stydliví a v 18:10 bylo vyprodáno.

A já jsem v tu chvíli byla nejšťastnější člověk na světě. Ačkoliv, tu komunitní složku výprodeje ještě musím vypilovat, aby se lidi nebáli chodit i za denního světla... :-) Hned jak jsem přijela z víkendu, začala jsem hledat po domě, co bych mohla na hromádku s cedulí ZDARMA vynést příště. A naši opět začali pro jistotu schovávat svoje věci... :-D

A jestli z toho plyne nějaké ponaučení? Snad jen to, že je super realizovat svoje bláznivé nápady. I když někdy dopadnou (skoro) katastrofálně, je to prostě vždycky lepší, než je jen stále a stále přepisovat v diáři do dalšího měsíce.

Tak ať najdete brzy odvahu!

S láskou,

Žádné komentáře:

Okomentovat