O tom, jak jsem bojovala s perníčky, a jiné předvánoční patálie

Dokud je člověk dítě, jsou Vánoce celkem prima a bez starostí. Cukroví napeče maminka nebo babička, kapra zabije táta nebo děda, stromeček se tak nějak sám sežene a ozdobí, bramborový salát se na stole objeví jako mávnutím proutku a spousta dalších věcí se prostě stane, aniž by se člověk snažil... Dárky si sice musíte zabalit sám, ale i když se vám to zrovna nepovede, není to hnusně zabalený, ale je to roztomilý. Co jsme se ale odstěhovali, zjistila jsem, že vánoční přípravy nejsou vůbec žádná legrace a dokážou pěkně vyčerpat.

Žralok pod postelí aneb čeho jsem se jako malá bála

Je 5. prosince. Jdu se smetím. Venku někdo odpaluje petardy jako šílený, z čehož se můžou okolní ratlíci zbláznit a vyjou o sto šest. Na chodníku míjím Mikuláše s čertem. Jsou z půlky odstrojení a podle hlasu i celkem rozevlátých gest solidně pod parou. Zezadu se je snaží jistit anděl, který podle všeho celý večer svědomitě abstinoval, ale už toho má podle výrazu zřejmě plný andělský kecky. Jak si tak stojím u popelnice a vstřebávám celou tu atmosféru, napadá mě, jak jsem se kdysi podobných převlečených strejdů a tet hrozně bála. A čeho všeho dalšího jsem se bála. A že to byly úplně jiný věci, než ze kterých mám strach teď.

Děsivý topinkovač aneb historka z internetu

Úderem prvního prosince začínám panikařit, když zjišťuji, že půlka mých kamarádek už má nakoupené téměř všechny dárky a druhá polovina je už má i zabalené. Pomalu proto začnu přesvědčovat mozek, aby se vzchopil a vymyslel něco aspoň trochu originálního. Nicméně to mě obvykle přejde během pár dní, a tak nastává druhá fáze, kdy se snažím přesvědčit rodinu a přítele, aby poslali aspoň stručný e-mail "Ježíškovi", kde mu svěří své tajné touhy. Všichni jsou samozřejmě samé: "Já už všechno mám, já nic nepotřebuju, hlavně abychom byli zdraví.", což je krásné, ale v Globusu to neseženu... Občas se ale někdo pochlapí a dovolí si opravdu něco přát, a pak nastává další fáze, kdy začínám pátrat na internetu.

Jak se nám z domu stal zverimex

Jako téměř každé malé dítě-jedináček jsem po svých rodičích požadovala sourozence, a to staršího bráchu, anebo domácího mazlíčka. Rodiče se nejprve rozhodli zkusit mě obměkčit hlodavcem (asi se to zdálo být jednodušší než zkoušet staršího bráchu...). Ve zverimexu na hlavní ulici jsem si vybrala morče, které jsem následně transportovala domů v kartonové krabici převázané špagátem. Vzdálenost od zverimexu k našemu paneláku stačila přesně k tomu, aby morče prochcalo celou krabici durch až na moje džíny. Po pár neúspěšných pokusech jsem pak doma zjistila, že s ním nebude taková legrace jako se sousedovic křečkem, co šel narvat do ruličky od toaleťáku. Tím pádem mě myš přestala zajímat. S narozením sestry se situace opakovala, takže se u nás vystřídalo několik generací morčat. Myslím, že některé z nich se nám nakonec do té ruličky od papíru podařilo i narvat. Ale když jsme se rozloučili s posledním hlodavcem, vcelku se nám ulevilo. Nikomu už se nechtělo měnit podestýlku nebo chodit na pampeliškové lupeny. Touha vlastnit něco inteligentnějšího - třeba pejska - mě osobně přešla ve chvíli, když jsem pozorovala kamarády, co v šest ráno stepují zmrzlí a rozespalí na sídlišti a modlí se, aby chlupáč vykonal potřebu, co nejrychleji. Tak nějak bylo jasné, že naše rodina se bez zvířat do budoucna obejde. Ha ha ha, jak naivní jsme tenkrát byli...

Tak neumím navigovat, no a co...

Na svůj orientační smysl jsem byla odjakživa hrdá. Již v útlém věku jsem dokázala dojít do krámu koupit točeňák do leča a vrátit se bezpečně zpět domů. Později jsem se v zámeckých bludištích (takových těch z tůjí) dostávala ven v rekordních časech i bez použití křovinořezu. V dospělosti jsem dosáhla dokonce takového mistrovství, že jsem v Praze dokázala poznat, jakým směrem teče Vltava (i v Holešovicích!). Problém paradoxně nastane ve chvíli, kdy mi někdo do ruky strčí mapu. A to zatím nemluvíme o tom, pokud mě s ní posadí do auta.

Jak jsem se stala novinářkou a jak vyhrát dárkový koš

Jsem slavná. Otiskli mi článek. Vlastně sloupek. Odstaveček. V Albert magazínu. Vždycky jsem chtěla být novinářkou!

Srážka s blbcem? Aha, ne to byl jen saniťák

Vždycky mi říkali, že mám poslouchat rodiče a paní učitelku.

Od dnešního dne vím, že se musí poslouchat taky saniťáci.

Obligátní kontrola v nemocnici, vstávačka na Márijských-Terezijských 7 hodin, aby mi opíchali ruku (teda tu druhou, tuhle vám někdo, slečno minule pěkně zřídil - no, ano, to jste byla vy sestři a není to ještě ani týden, co jste mi v ní tou jehlou šťourala....) Jsem vyvoraná jak myš, tak se nezvládám bránit, aby mi ždímala zase tu samou žílu.... Každopádně, ještě předtím, než jsme si hráli na Drákulu, klasicky problém s parkováním.

Proč hodný holky nedostanou přidáno...

Stejnojmennou knížku autorky L.P. Frankelové jsem kdysi ukořistila v Levných knihách. Byl to zřejmě některý z těch dnů čerstvě po státnicích. Jeden z těch, kdy jsem chtěla dělat velkou kariéru - nosit kabelku na předloktí (kdybych na něm tu svoji tříkilovou uzvedla), vysoké podpatky (kdybych na nich uměla chodit), brýle s tlustými obroučkami (kdybych potřebovala dioptrie) a samozřejmě se ráno se po cestě do kanceláře stavit pro předražené laté do kelímku v řetězci, kde vám na kelímek napíšou jméno (jenže to bych musela pít kafe).

Možná jste taky plánovaly na poradách vystupovat sebevědomě jako Meryl v Ďábel nosí Pradu, ohromovat v týmu svou invencí a strmě šplhat po kariérním žebříčku vzhůru. A pak jste zjistily, že lidi se v podstatě nemění, a vy už vůbec ne, a že jste po čase zase pro všechny nejlepší kámoška, se kterou je sranda, ale když přijde na věc, nikdo ji nebere vážně. Tak co s tím?

10 důvodů, proč jsem ideální narozeninový oslavenec

Jsou dny, kdy...máte narozeniny. Většinou jsou jednou za rok. Někdo před nimi upadá do deprese, peče, uklízí, stresuje se s dortem. Já ne, za svých 27 let života jsem se naučila, že ideální narozeniny mají přesně 10 bodů. Když se dodrží, a na pořadí nezáleží, máte skvělou narozeninovou party, která Vás zaručeně nezklame.

Pravidla naší domácnosti anebo život s "ekologem"

Člověk by řekl, že obývání domu neboli bydlení je vcelku jednoduchá činnost bez složitějších zákonitostí. Ne tak obývání toho našeho. V pravidlech, která se postupem času nejmenovanému z nás - říkejme mu pracovně třeba EKOLOG - povedlo zavést, se horko těžko orientujeme my zbylí domorodci.

Krátkodobé návštěvy se už nesnažíme ani korigovat, takže vnáší do našeho příbytku anarchii, kterou ekolog jen těžce snáší a tiše trpí ve svém pokoji, dokud návštěva nevyprchá.

Nejvíce však strádají dlouhodobější visitoři. Především pak případní nápadníci ekologových dvou dcer. Jsou totiž většinou z rodin, kde se zřejmě bydlí za úplně normálních podmínek (rozuměj bez pravidel). Takovým pak u nás doma nastávají krušné časy, protože pokud o dceru stojí a jsou ochotní s ní i navštěvovat její rodný dům, čeká je tvrdá převýchova.