Je 5. prosince. Jdu se smetím. Venku někdo odpaluje petardy jako šílený, z čehož se můžou okolní ratlíci zbláznit a vyjou o sto šest. Na chodníku míjím Mikuláše s čertem. Jsou z půlky odstrojení a podle hlasu i celkem rozevlátých gest solidně pod parou. Zezadu se je snaží jistit anděl, který podle všeho celý večer svědomitě abstinoval, ale už toho má podle výrazu zřejmě plný andělský kecky. Jak si tak stojím u popelnice a vstřebávám celou tu atmosféru, napadá mě, jak jsem se kdysi podobných převlečených strejdů a tet hrozně bála. A čeho všeho dalšího jsem se bála. A že to byly úplně jiný věci, než ze kterých mám strach teď.
Kromě Mikuláše a čerta šlo především o následující záležitosti:
- Že dám večer ruku z postele ven a ukousne mi ji žralok.
- Že mě mamka nechá hlídat místo ve frontě u pokladny bez peněz a přijde na mě řada.
- Že mě rodiče ztratí v supermarketu.
- Že na mě někdo něco "kecne".
- Že se počůrám ve výtahu, než dojedu nahoru.
- Že zbydu poslední, když si budou kapitáni na tělocviku vybírat družstva.
- Že mě při vypouštění vany stáhne vodník výlevkou do odpadu.
- Že mi v kadibudce na chatě vleze pavouk do zadečku.
- Že někdo dospělej zavolá k nám domů a já to budu muset zvednout a něco mu říct.
- Že ten divnej děda z prvního patra žere děti.
- Že zůstanu poslední v družině.
- Že mamka objeví moji nedojedenou plesnivějící svačinu.
- Že mě vcucne vysavač.
Všechny tyhle věci se mi tenkrát zdály děsně zásadní a hlavně nebezpečný. A jak jsem tak cestou do bytu na chodbě slyšela chrastění řetězů a po chvilce dětské pištění a natahování na pláč, vlastně jsem byla docela spokojená. To proto, že to vypadá, že dnešní děti jsou navzdory všem Facebookům a tabletům úplně stejný, jako jsme byli my, a taky se bojí hlavně těch "podstatnejch" věcí...
Žádné komentáře:
Okomentovat