neděle 12. ledna 2020

2019... a jaký byl? - 2. díl


Protože pravidelné psaní je tak trochu moje každoroční předsevzetí, bylo by opravdu tristní nechat nedokončený hned první článek. A tak se pojďme podívat, co nám přinesla druhá polovina roku 2019.

ČERVENEC

Hned první prázdninový den přinesl skvělé dobrodružství - venkovní únikovku na Vyšehradě. Tuhle báječnou zábavu doporučuji všem, kterým chybí táborové bojovky tak jako mně. Stáhnete si do mobilu aplikaci (každý svoji), a pak už jen pobíháte po Vyšehradě a plníte úkoly. Nemusíte nic rezervovat dopředu, prostě dáte dohromady rodinu nebo partu kamarádů, sejdete se a hrajete. My jsme začali dost pozdě, takže jsme ještě kolem jedné v noci honili poslední úkoly a byli jsme na Vyšehradě v podstatě sami. Teda pokud nepočítám noční policejní hlídku... :-) Pokud vás to zaujalo, tak venkovní únikovky najdete TADY.


Červencové svátky nás vylákaly za hranice a Honza s bráchou využili svůj vánoční dárek - výlet do zábavního parku. Europapark je na hranicích Německa a Francie, a tak se vyplatilo si výlet trochu protáhnout. Po cestě tam jsme se zastavili v Karlsruhe a cestou zpět zase v Basileji a na pohádkovém zámku Neuschwanstein. Správně hádáte, že by si to zasloužilo samostatný článek, tak snad na něj dojde.


12. června nás čekala jedna rodinná veselka, která domů z Dánska přilákala i moji ségru. Čím jsem starší, tím mám tyhle rodinná setkání radši.


Protože kyčel se chovala způsobile, vzala jsem jí a taťku poprvé na tenis.


A po ní jsem zase vstoupila do dětského světa a užila si den v Mirákulu. No, užila... Popravdě, jsem byla odpoledne zralá na panáka, protože prcci neohroženě lezli po atrakcích a já, neznalá jejich dovedností, jsem stála dole a představovala si, co vše se může stát. Maminky, máte můj obdiv!


V červenci jsme to stihli i na chatu Honzových rodičů. Na Vysočině je v létě nádherně a mně je fakt líto, že jsme tam letos zase nebyli víckrát, i když to na začátku prázdnin vždycky slibujeme...

Ale to ještě zdaleka není konec červencových dnů. Náš historicky první Scrapbazárek Paper Garden by se v tomhle přehledu měl rozhodně také objevit.


Stejně jako první letní koupačka na Malvínách...


...večerní koktejlová párty s holkama z gymplu...


...nebo chill-out víceboj, na kterém jsme obsadili krásné 5. místo.


S Erikou jsme si zajely do Českých Budějovic navštívit další členku design teamu Paper Garden, Péťu. Na fotce vidíte nefalšované nadšení, když Erika dokončila své první prošívané album. Jak je holky možné, že nemáme společnou fotku, to fakt nechápu!?


Poslední červencový den jsme byli oficiálně převzít náš pozemek. Už jen postavit stan a v podstatě bydlíme.


SRPEN

V druhé půlce prázdnin si odskočím na kurz improvizace. Je to pro mě taková ideální kombinace seberozvojových dovedností a dramatického kroužku. A pokaždé se sejde prima parta. Pokud by vás něco takového zajímalo, mrkněte na www.improvizacnikurzy.cz.


Je třeba také začít postupně seznamovat malé caparty. Zaprvé se ve skupince skvěle pokrátí a znáte to láska může vzniknout v každém věku... :-)


A my jsme s Honzou poprvé byli v Grébovce a hned se stala naším oblíbeným místem. A propós, kyčel mi operovali v nemocnici, která je přímo pod ní. A já zjistila, že jsem na ní celou dobu koukala z okna pokoje. Byla tak blízko a přitom tak daleko.


A když už jsem si myslela, že jsem dokonalá hlídací teta, Vašík mě vyvedl z omylu. Protože jeho maminka má už v přebalování praxi, rozhodl se, že teta by ho neměla zdržovat od hraní o moc déle a v půlce procesu se začal pakovat zpět ke knížce. A tak jsme nakonec hovínko neměli jen v plence, ale i na ponožce, na dece, teta ve vlasech. Ale mamince ani muk, je to taková historka mezi námi dvěma, Vašíku! :-)

Když měsíc před roadtripem po USA zjistíte, že vám propadl řidičák, je to na infarkt. Když nakonec vše dobře dopadne, musí se to oslavit dobrou snídaní. Tuhle dobrotu si můžete dát v Karlíně, v kavárně Delice Café.


Jo a máme (další) kotě. Má pihu na čumáčku, takže vypadá trochu jako Hitler, ale jmenuje se Vincent a je teda mnohem roztomilejší než německý vůdce.


Konec srpna je ve znamení chystání se na roadtrip po USA. Doděláváme resty, já se snažím zajistit, aby krámek fungoval i za mé nepřítomnosti, rezervujeme první ubytování, vyřizujeme novou kreditku (která nedojde)... Nic moc kromě práce a postupných příprav nestíháme a samozřejmě panuje lehká nervozita, přesně tak, jak to před odjezdem vždycky bývá.


Ale vše dobře dopadne a 27. srpna vyrážíme do Států. I když jsem si říkala, že náš první zážitek z USA to nemůže překonat, mýlila jsem se. Bylo to opět naprosto unikátní, úplně jiné, nabité zážitky i karamboly. Měla jsem pocit, že jsem hlavní hrdinkou nějakého dobrodružného filmu a teď, když sedím doma, si občas říkám, jestli jsem tam vážně byla já. Prostě dokonalost koncentrovaná do tří týdnů. Na konci výletu jsme měli na tachometru ujetých 5 000 mil a projetých osm států. Ale největší dík patří mým parťákům, se kterými je radost cestovat. Díky, kluci, těším se na Srí Lanku!


ZÁŘÍ

Návraty z dovolené jsou vždy krušné, natož po třech týdnech. časový posun je jedna věc, ale to, že je člověk zvyklý strávit většinu dne venku, v přírodě a v pohybu, a ze dne na den skončí upoutaný na židli před počítačem, to snáším asi ještě hůř. Proto jsme se snažili být co nejvíc venku - v lese, na zahradě, nebo třeba na Dyzajnmarketu...


Už přes rok poctivě každý měsíc chodím na kosmetiku. A začíná to být vidět (tady jsem zrovna namalovaná od kosmetičky, ale je to znát hlavně když nalíčená nejsem). Čas nezastavím, vrásky asi jen zpomalím, ale moje pleť je na tom líp než před 10 lety. Kéž by mě tam někdo dokopal daleko dřív a naučil mě o obličej pečovat. Nemusela bych teď minimalizovat škody a ušetřila bych spoustu času i peněz.


A protože jsme se zase v Americe zamilovali do jejich postelí, sháníme novou postel. I v tom nejhorším motelu tam totiž mají tak pohodlné spaní, že ho chceme i domů. Vypátrali jsme, že typ postele se jmenuje boxspring a v jakémkoliv obchodu s nábytkem mají vystavenou zhruba jednu. Vzhledem k tomu, že mám analytického muže, který chce mít ve všech směrech dokonalý přehled, doteď jsme nevybrali...


ŘÍJEN

Na své 32. narozeniny jsem tentokrát měla jediné přání. Oslavu s oběma rodinami - mou i Honzíkovou. A povedlo se, posezení v restauraci bylo prima a byl to můj nejlepší narozeninový dárek.


V polovině října nás čekal výlet do Českého Švýcarska. Tři noci jsme spali přímo na zřícenině  hradu Tolštejn, výletili kolem a užívali si nádherné babí léto. Z okolí Nového Boru jsem byla naprosto nadšená a asi týden jsem pak sjížděla realitky a chtěla si tam koupit chatu.


Další víkend jsem opět podlehla kouzlu improvizace a odjela jsem trénovat s pokročilými.


Mám takový "talent" si vždy naplánovat na jeden víkend milion věcí najednou, takže z kurzu jsem se hned ráno přesunula vlakem do Prahy a byla podpořit moji kolegyňku Vipetu na veletrh MeetPapír.


A pak, protože bylo posledních pár hezkých dní, jsem uspořádala svůj první garážový (no, spíš pouliční) výprodej. Jak to celé proběhlo si můžete přečíst TADY.



V říjnu jsme ještě stihli oslavit narozeniny jednoho dvouleťáka...


...a na otočku si zajet na výlet do Krkonoš.


Pokud bych vám měla pro následující rok doporučit jednu jedinou divadelní hru, pak to bude rozhodně "Kdo se bojí Virginie Woolfové", kterou hrají pražském Rokoku. A hrají ji tak skvěle, že jsem tleskala ve stoje, poprvé v životě.


LISTOPAD

Hned 1. listopadu jsme se převtělili v nadšené rybáře a jeli natáčet s Betadine další videa. O rybaření nevíme vůbec nic, ale myslím, že se nám to dařilo celkem věrohodně předstírat. Já jsem pak natáčela ještě tréninkové video, ale to už mě pěkně bolelo v krku a nebylo mi vůbec dobře. Po příjezdu domů jsem na teploměru měla 38.5°C a nedělní koncert Vojty Dyka na který jsem se celý rok těšila byl v ohrožení.


Přes víkend jsem se zvládla ale zvládla za vydatné podpory celé rodiny zázračně uzdravit. Nicméně koncert Vojty Dyka & B-Side Bandu jsme málem zmeškali, protože u Honzíkových rodičů se zastavily hodiny. Doběhli jsme na svá místa přesně, když se ozval první tón. A bylo to...BOŽÍ, DOKONALÝ A NESKUTEČNĚ KRÁSNÝ. Včetně toho, když jsme tancovali přímo pod pódiem.


V listopadu jsme taky byli vyzkoušet, jestli jsem nezapomněla hrát badminton.


Některá přátelství prostě nestárnou. Když jsem se asi po 6 letech potkala s mojí nejlepší kamarádkou s vysoké školy, měla jsem pocit, jako bychom se viděly naposled včera. Ale samozřejmě bylo hodně toho, co si vyprávět. Kdybychom tak s Katkou věděly, že o 4 dny později už bude místo těhotenského bříška chovat malého Tobyho...


Jak je už takovou naší tradicí, vydáváme se na přelomu listopadu a prosince na nějaké wellness. A zalíbilo se nám v Polsku. Tentokrát jsem se podívali do lázeňského města Nowy Zdroj poblíž Kladska, a cestou zpět jsme navštívili hospitál Kuks.


PROSINEC

Když se v kalendáři objeví prosinec, je jasné, že začne panika kolem Vánoc. Původně jsem letos cukroví vůbec nechtěla péct, ale udělala jsem výměnný obchod. Moje kamarádka Sona mě pozvala na arménské speciality a já jsem jí za to ukázala, jak se teda peče to tradiční české cukroví.


Advent, to je hlavně čas setkávání. I když ty setkání mohou být někdy dílem náhody. Na druhou stranu přiznejme si, že kdo letos nebyl na vánočních trzích na Míráku, jako by nebyl...


Jiná setkání jsou naopak naplánovaná půl roku dopředu a stejně je nakonec vše jinak... :D A tak jsem nakonec s Mončou hájily barvy naší party na koncertu Ondřeje Brzobohatého samy. I tak si ale troufám říct, že to byl skvělý zážitek. Holt na tyhle šikovné mladé muzikanty se (když nic jiného) velmi pěkně kouká... :D


Druhý adventní víkend nás čekal ples v Rudolfinu. Usoudila jsem, že taťkovi obleky už mají své nejlepší chvíle za sebou, a tak jsme byli nakupovat...


Moje šaty také potřebovaly upravit, protože se v nich sice dalo existovat, ale rozhodně ne tančit. Tak si je vzala do parády moje šikovná maminka. Mohla si ale chudák ušetřit práci, protože den před plesem mě skolila střevní chřipka a nešla jsem nikam. Fňuk.

Náladu mi trochu zvedl první sníh. A taky na dlouho dobu evidentně poslední...


Týden před Vánocemi jsem původně měla v diáři samý večírek, ale stále jsem nebyla 100% zdravá, a tak jsem stihla nakonec jen jeden. Zato ten nejdůležitější - rozlučkový. Po roce práce se loučíme s Betadine. Bude se mi stýskat po všech ambasadorech i realizačním týmu, ale rovnou jsem je přeřadila do kategorie kamarádi, takže věřím, že se ještě někdy uvidíme.


Následovala poslední setkání před Štědrým dnem. Jsem moc ráda, že se všemi holkami jsme se letos shodly na zero-waste Ježíšku (prostě bez dárků) a radši si věnovaly společně strávený čas. Fuj to zní jako klišé, ale prostě je to tak.


A když mamka přivezla z letiště domů ségru, tak už opravdu mohly začít Vánoce. Zahájily jsme je v posilovně, protože když dorazí Mája (ségra), tak se vždycky jde do posilovny. Mája se totiž hodně věnuje fitness a taky dbá na zdravou stravu, takže na nějaké cukroví, chlebíčky a válendo na gauči ji nenalákáte. Ale benefity z toho máme všichni, není nad to se o svátcích trochu protáhnout.


A Štědrý den? Tak to je u nás vždycky takové celé živelné, nemáme žádné pevné tradice, vše je takový lehce organizovaný chaos a každé Vánoce jsou díky tomu velmi originální. Například letos se u nás shodou asi milionu náhod objevila i babička, strejda a sestřenice Domča, která přiletěla z Irska. I když bych občas chtěla poklidné Vánoce, nakonec musím přiznat, že tohle jsme prostě my a já to takhle miluju.

I když to tak nejprve nevypadalo, nakonec jsem stihla i Ježíška u Honzových rodičů, a tam je to taky vždycky fajn.

Na Silvestra jsme se vydali s kamarády do Krušných hor, protože bez trochy sněhu (v našem případě spíš ledu), to prostě nejsou ty správné Vánoce. Dva dny plné pohybu a deskových her byly tím nejlepším zakončením roku.


SUMA SUMÁRUM

Tádydádydá... a to je konec. V roce 2019 toho bylo zase hodně, se mnou už to asi jiné nebude, vždycky budu chtít být všude a vyzkoušet všechno. A celkem se nenechám vyvést z míry ani tím, že mi někdo vymění kyčel. Na druhou stranu mi ten pomalejší rozjezd loňského roku pomohl získat čas jen sama pro sebe a trochu se věnovat tělu i duši. To bylo k nezaplacení. O to víc se to ale rozjelo, když jsem odhodila berle. A byla to krásná jízda.

Teď, na začátku roku 2020 cítím, že bych zase potřebovala malinko zpomalit (nicméně by se to mohlo obejít bez té operace) a zase trochu víc odpočívat a tvořit. Tady už vím, že nepomůže žádný vychytaný time-managemant, nebo motivační knížky, prostě i s odpočinkem a koníčky na sebe musí být člověk přísný. A tak pokud chci něco (ne)dělat, tak si ten čas na to holt musím vyhradit a nikde nelítat nebo nepracovat. Výsledkem téhle rovnice je třeba i dnešní článek. Snad se mi to bude dařit i dál.

Díky moc všem, s kým se ten uplynulý rok moje trajektorie protnula. A těším se, že se na těch životních křižovatkách budeme potkávat i dál. 

PF 2020

1 komentář:

  1. Dianko, teda, to byl rok! Jsem moc ráda, že jsem se s tebou letos poprvé viděla na živo, a to hned několikrát. Doufám, že i letos tomu tak bude. Ať se ti daří a 2020 je ještě lepší ;-)

    OdpovědětVymazat