Jak se nám z domu stal zverimex

Jako téměř každé malé dítě-jedináček jsem po svých rodičích požadovala sourozence, a to staršího bráchu, anebo domácího mazlíčka. Rodiče se nejprve rozhodli zkusit mě obměkčit hlodavcem (asi se to zdálo být jednodušší než zkoušet staršího bráchu...). Ve zverimexu na hlavní ulici jsem si vybrala morče, které jsem následně transportovala domů v kartonové krabici převázané špagátem. Vzdálenost od zverimexu k našemu paneláku stačila přesně k tomu, aby morče prochcalo celou krabici durch až na moje džíny. Po pár neúspěšných pokusech jsem pak doma zjistila, že s ním nebude taková legrace jako se sousedovic křečkem, co šel narvat do ruličky od toaleťáku. Tím pádem mě myš přestala zajímat. S narozením sestry se situace opakovala, takže se u nás vystřídalo několik generací morčat. Myslím, že některé z nich se nám nakonec do té ruličky od papíru podařilo i narvat. Ale když jsme se rozloučili s posledním hlodavcem, vcelku se nám ulevilo. Nikomu už se nechtělo měnit podestýlku nebo chodit na pampeliškové lupeny. Touha vlastnit něco inteligentnějšího - třeba pejska - mě osobně přešla ve chvíli, když jsem pozorovala kamarády, co v šest ráno stepují zmrzlí a rozespalí na sídlišti a modlí se, aby chlupáč vykonal potřebu, co nejrychleji. Tak nějak bylo jasné, že naše rodina se bez zvířat do budoucna obejde. Ha ha ha, jak naivní jsme tenkrát byli...

Tak neumím navigovat, no a co...

Na svůj orientační smysl jsem byla odjakživa hrdá. Již v útlém věku jsem dokázala dojít do krámu koupit točeňák do leča a vrátit se bezpečně zpět domů. Později jsem se v zámeckých bludištích (takových těch z tůjí) dostávala ven v rekordních časech i bez použití křovinořezu. V dospělosti jsem dosáhla dokonce takového mistrovství, že jsem v Praze dokázala poznat, jakým směrem teče Vltava (i v Holešovicích!). Problém paradoxně nastane ve chvíli, kdy mi někdo do ruky strčí mapu. A to zatím nemluvíme o tom, pokud mě s ní posadí do auta.

Jak jsem se stala novinářkou a jak vyhrát dárkový koš

Jsem slavná. Otiskli mi článek. Vlastně sloupek. Odstaveček. V Albert magazínu. Vždycky jsem chtěla být novinářkou!

Srážka s blbcem? Aha, ne to byl jen saniťák

Vždycky mi říkali, že mám poslouchat rodiče a paní učitelku.

Od dnešního dne vím, že se musí poslouchat taky saniťáci.

Obligátní kontrola v nemocnici, vstávačka na Márijských-Terezijských 7 hodin, aby mi opíchali ruku (teda tu druhou, tuhle vám někdo, slečno minule pěkně zřídil - no, ano, to jste byla vy sestři a není to ještě ani týden, co jste mi v ní tou jehlou šťourala....) Jsem vyvoraná jak myš, tak se nezvládám bránit, aby mi ždímala zase tu samou žílu.... Každopádně, ještě předtím, než jsme si hráli na Drákulu, klasicky problém s parkováním.

Proč hodný holky nedostanou přidáno...

Stejnojmennou knížku autorky L.P. Frankelové jsem kdysi ukořistila v Levných knihách. Byl to zřejmě některý z těch dnů čerstvě po státnicích. Jeden z těch, kdy jsem chtěla dělat velkou kariéru - nosit kabelku na předloktí (kdybych na něm tu svoji tříkilovou uzvedla), vysoké podpatky (kdybych na nich uměla chodit), brýle s tlustými obroučkami (kdybych potřebovala dioptrie) a samozřejmě se ráno se po cestě do kanceláře stavit pro předražené laté do kelímku v řetězci, kde vám na kelímek napíšou jméno (jenže to bych musela pít kafe).

Možná jste taky plánovaly na poradách vystupovat sebevědomě jako Meryl v Ďábel nosí Pradu, ohromovat v týmu svou invencí a strmě šplhat po kariérním žebříčku vzhůru. A pak jste zjistily, že lidi se v podstatě nemění, a vy už vůbec ne, a že jste po čase zase pro všechny nejlepší kámoška, se kterou je sranda, ale když přijde na věc, nikdo ji nebere vážně. Tak co s tím?

10 důvodů, proč jsem ideální narozeninový oslavenec

Jsou dny, kdy...máte narozeniny. Většinou jsou jednou za rok. Někdo před nimi upadá do deprese, peče, uklízí, stresuje se s dortem. Já ne, za svých 27 let života jsem se naučila, že ideální narozeniny mají přesně 10 bodů. Když se dodrží, a na pořadí nezáleží, máte skvělou narozeninovou party, která Vás zaručeně nezklame.

Pravidla naší domácnosti anebo život s "ekologem"

Člověk by řekl, že obývání domu neboli bydlení je vcelku jednoduchá činnost bez složitějších zákonitostí. Ne tak obývání toho našeho. V pravidlech, která se postupem času nejmenovanému z nás - říkejme mu pracovně třeba EKOLOG - povedlo zavést, se horko těžko orientujeme my zbylí domorodci.

Krátkodobé návštěvy se už nesnažíme ani korigovat, takže vnáší do našeho příbytku anarchii, kterou ekolog jen těžce snáší a tiše trpí ve svém pokoji, dokud návštěva nevyprchá.

Nejvíce však strádají dlouhodobější visitoři. Především pak případní nápadníci ekologových dvou dcer. Jsou totiž většinou z rodin, kde se zřejmě bydlí za úplně normálních podmínek (rozuměj bez pravidel). Takovým pak u nás doma nastávají krušné časy, protože pokud o dceru stojí a jsou ochotní s ní i navštěvovat její rodný dům, čeká je tvrdá převýchova.

Tak nenávidím šití, no a co...

Bývaly doby, a nebylo tomu tak dávno, kdy matky na svoje děti šily. Moje dítě by dnes zřejmě chodilo nahé. Jsem pokročilý uživatel MS Office, ovládám jednoduchou zahradní techniku a řekněme obstojně řídím osobní automobil. Ale dojde-li na šicí stroj, začnu panikařit a předstírám, že nic takového se u nás v domácnosti nevyskytuje. Pokud ho někdo viděl, tak to byl pouze optický klam. Přesto jsem se nedávno rozhodla dát šití na stroji ještě jednu šanci.

Troufla jsem si teda ale vážně dost - hodlala jsem k sobě sešít DVA PAPÍRY!!!!!!

Jak jsem jela do Prahy s ČD

To se jednou takhle rozhodnete zajet si na nedělní oběd ke kamarádce do centra. Vlakem. Protože to z Horních Počernic na Masaryčku trvá jen krásných 18 klimatizovaných minut v City Elefantu oproti zdlouhavé cestě buso-metrem. Jediný zádrhel je, že nějaký čas už MHD nepoužíváte, a tudíž nemáte dobitou Opencard. To se ale celkem jednoduše dá řešit tak, že těsně před úprkem na vlak oberete otce o poslední 100 Kč s tím, že si prostě koupíte lístek. Vlastně to nevypadá, jako žádný problém, protože takhle jste to minule praktikovali z Počernic Dolních. Zpáteční lístek zakoupený ve vlaku sice stojí 46 Kč, ale s tím se dá nějak žít. Jénže...

10 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale nejspíš na ně nedojde

V životě každého člověka jsou věci, které prostě není dlouhodobě schopný udělat. Tyhle položky u mě osobně končí pečlivě zaznamenané a vybarvené na různých lepících v diáři, protože jen tak se zase potichoučku nevyplíží z mé paměti. Jsou to takové ty věci, které nenápadně zapomínám, úhledný růžový post-it přesouvám týden po týdnu kalendáříkem dál a hýčkám si pocit, že třeba zítra si nějakou z nich odškrtnu. Což se zákonitě nestane.

Nejlepší a zároveň nejhorší je, že ty věci po mně doma nikdo nevyžaduje, takže mi nečinnost prochází bez vážnějších následků. A přesto mám z toho seznamu špatný pocit, a tak trochu výčitky. A malý miniaturní hlásek vzadu hlavě křičí: "Tak sakra, už z toho malýho růžovýho kusu celulózy něco udělej…“

A co že můj lepík aktuálně obsahuje?