To se jednou takhle rozhodnete zajet si na nedělní oběd ke kamarádce do centra. Vlakem. Protože to z Horních Počernic na Masaryčku trvá jen krásných 18 klimatizovaných minut v City Elefantu oproti zdlouhavé cestě buso-metrem. Jediný zádrhel je, že nějaký čas už MHD nepoužíváte, a tudíž nemáte dobitou Opencard. To se ale celkem jednoduše dá řešit tak, že těsně před úprkem na vlak oberete otce o poslední 100 Kč s tím, že si prostě koupíte lístek. Vlastně to nevypadá, jako žádný problém, protože takhle jste to minule praktikovali z Počernic Dolních. Zpáteční lístek zakoupený ve vlaku sice stojí 46 Kč, ale s tím se dá nějak žít. Jénže...
S 5 minutovým předstihem si to doštrádujete na nádraží. Je jasné, že automatu na jízdenky PID papírovou stovku nevnutíte ani kdybyste se zbláznili. Tak trochu první fail, už by s tím mohli začít něco dělat, když už jsou ty jízdenky tak drahý. Mezitím se z nádražního amplionu ozývá hláška o zpoždění vlaku. O 15 min. V neděli v poledne dost zvláštní, ale prosím, to je tak, když na to chce jednou člověk vyzrát a zkrátit si cestu. A představuju si kamarádku, jak na mě čeká s tříchodovým menu a ono stydne. Chudinka.
Přemýšlím, že si sednu do čekárny a dokonce to vypadá, že je otevřené okýnko pokladny. Jenže lavičku v čekárně obsadilo trio počernických houmlesáků, takže nene, Dianka zůstane hezky pěkně na čerstvém vzdoušku. No, a když vláček konečně přikodrcá, spokojeně si nastoupím. Sleduju, jak míjíme počernická pole, Čerňák, Hloubětín, Vysočanskou. Tak trochu hříšně mě napadne, že průvodčí to už třeba s pochůzkou vzdal a já taťkovi tu stokorunu ještě i zvládnu vrátit. 3 minuty před Masaryčkou si mě ale pán v uniformě ČD najde. No, tak nevadí.
Poprosím o zpáteční jízdenku z Horních Počernic a jsem připravena zaplatit bolestných 46 Kč. Ále ouha. Mladý agilní blonďáček si na mě pěkně smlsnul: "No jó slečno, ale v Počernicích je otevřená pokladna." A významný dlouhý pohled. Nechápu, co tím myslí. Pokladnu v Počernicích znám, dnes jsem do ní nakoukla. Stále je takové to zaflusané rozbité okýnko, navíc zavřené, a předtím na lavičce v čekárně výstavka místních bezdomovců. Opakuju, že bych ráda zpáteční jízdenku na Masaryčku. "No jó, ale v Počernicích byla otevřená pokladna." Vážně nechápu, o co mu jde. Vysvětluju mu, že nemám Opencard ale, že už jsem si takhle lístek kupovala a nebyl to problém. "No né, já jen, že to bude rovných 95 Kč, to je totiž s přirážkou. Mohla jste si taky koupit lístek v automatu na jízdenky Pražské integrované dopravy." No, to mohla, kdyby byl schopnej sežrat moji stokorunu, pomyslím si. Průvodčímu moje zmatenost evidentně dělá děsně dobře a vychutnává si plnými doušky každou chvilku. A já si přestávám být jistá, jestli se mi chce za 18 min stání v 2. třídě platit stovku. Chvilku mám chuť mu dokonce říct, že mu ty peníze nedám. Nakonec zamumlám jen něco jako: "No, doprčic..." (Jen si představte trochu silnější slova…) A když se podívám na jeho triumfální úsměv, snažím se ovládnout svou touhu mu tu svou jedinou papírovou stovku vrazit hodně hluboko do nějakého tělního otvoru. Měl jediný štěstí, že jsme právě dojeli na Masaryčku, kde mi spokojeně předal útržek ze svého jistě udržovaného přenosného terminálu.
Můj lístek na vlak. Asi nejdražší lístek na kilometry ever. Viva ČD a doufám, že si pan průvodčí skrze mě jen tak trochu pořešil nějaký svůj komplex. A měl pěknou neděli. Protože já jsem nakonec měla u kamarádky neděli parádní :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat