Tak nenávidím šití, no a co...

Bývaly doby, a nebylo tomu tak dávno, kdy matky na svoje děti šily. Moje dítě by dnes zřejmě chodilo nahé. Jsem pokročilý uživatel MS Office, ovládám jednoduchou zahradní techniku a řekněme obstojně řídím osobní automobil. Ale dojde-li na šicí stroj, začnu panikařit a předstírám, že nic takového se u nás v domácnosti nevyskytuje. Pokud ho někdo viděl, tak to byl pouze optický klam. Přesto jsem se nedávno rozhodla dát šití na stroji ještě jednu šanci.

Troufla jsem si teda ale vážně dost - hodlala jsem k sobě sešít DVA PAPÍRY!!!!!!

Jak jsem jela do Prahy s ČD

To se jednou takhle rozhodnete zajet si na nedělní oběd ke kamarádce do centra. Vlakem. Protože to z Horních Počernic na Masaryčku trvá jen krásných 18 klimatizovaných minut v City Elefantu oproti zdlouhavé cestě buso-metrem. Jediný zádrhel je, že nějaký čas už MHD nepoužíváte, a tudíž nemáte dobitou Opencard. To se ale celkem jednoduše dá řešit tak, že těsně před úprkem na vlak oberete otce o poslední 100 Kč s tím, že si prostě koupíte lístek. Vlastně to nevypadá, jako žádný problém, protože takhle jste to minule praktikovali z Počernic Dolních. Zpáteční lístek zakoupený ve vlaku sice stojí 46 Kč, ale s tím se dá nějak žít. Jénže...

10 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale nejspíš na ně nedojde

V životě každého člověka jsou věci, které prostě není dlouhodobě schopný udělat. Tyhle položky u mě osobně končí pečlivě zaznamenané a vybarvené na různých lepících v diáři, protože jen tak se zase potichoučku nevyplíží z mé paměti. Jsou to takové ty věci, které nenápadně zapomínám, úhledný růžový post-it přesouvám týden po týdnu kalendáříkem dál a hýčkám si pocit, že třeba zítra si nějakou z nich odškrtnu. Což se zákonitě nestane.

Nejlepší a zároveň nejhorší je, že ty věci po mně doma nikdo nevyžaduje, takže mi nečinnost prochází bez vážnějších následků. A přesto mám z toho seznamu špatný pocit, a tak trochu výčitky. A malý miniaturní hlásek vzadu hlavě křičí: "Tak sakra, už z toho malýho růžovýho kusu celulózy něco udělej…“

A co že můj lepík aktuálně obsahuje?

15 důvodů, proč můj blog nikdy nebude "beauty"

Úžasný účes, pěkně upravené nehty a hydratovaná pleť... Nic z toho nebudete mít, pokud se inspirujete tímto článkem. Jsou prostě některé činnosti nad rámec obvyklých hygienicko-zkrášlovacích procedur, které prostě nejsem schopna vykonávat. Alespoň ne pravidelně. Nebo jen s velkým sebezapřením. Možná, že jsem za mlada nekoukala na správný pořady v televizi. Nebo mě prostě nakonec odradil krém za 1500 Kč, který posloužil úplně stejně jako obyčejná Indulona. Jedno je ale jasné - tenhle blog do kategorie "beauty" zřejmě nikdy patřit nebude.

Minimálně z následujících důvodů.

Proč je fajn, naučit se říkat "ne"?!?

Kolikrát jste si už taky odnesli z obchodu věc, kterou jste nepotřebovali, nebo odcházeli z porady s úkolem, který patřil někomu úplně jinému. Kolikrát jste neřekli "ne" na páteční odpolední sport, následné setkání s kamarády a večírek, ačkoliv bylo jasné, že je to plán, který rozhodně nemůžete zvládnout. A to jen proto, že jste měli pocit, že odmítnutím někoho zklamete, že vás bude mít o něco míň rád. A nakonec jste stejně v pátek večer odpadli, odvolali úplně všechno a naštvali mnohem víc lidí, než kdybyste se dopředu jasně vyjádřili.
Ne. Jedna slabika. Dvě prťavá písmenka. Tak proč je tak těžké je občas vyslovit?!?

Tak mi chcípaj kytky, no a co...

Už nějaký ten pátek se pohybuji v samostatné domácnosti. Za tu dobu jsem si vytvořila jakýsi žebříček domácích prací, které očividně nejsem schopna vykonávat. První místo - jak jsem se svěřila minule - obsadilo vaření. Ale v těsném závěsu za ním se jednoznačně umisťuje další činnost, v níž klasické hospodyňky obvykle excelují - pěstování květin a jiné zeleně. Pokud budu upřímná, s vařením prohrála péče o floru pouze o prsa a na první místo nedosáhla jen proto, že už nějaký čas v bytě žádný fotosyntetizující organismus nemáme. A tudíž zapomínám, jaké trauma mi pokojové květiny dlouhodobě působily. Poslední kytka po statečném boji podlehla mé péči loni v létě a od té chvíle jsem se rozhodla náš byt nadále okysličovat pouze větráním.

Ze Štiřína kolem Kamenice

Dojezdová vzdálenost do 50 km. Pěkná, přiměřeně dlouhá procházka, a to nejlépe okruh od auta k autu. No, a jako bonus nějaká ta kulturní památka. Naplánovat v neděli hodinu před obědem takový výlet na odpoledne... Hm, challenge accepted! Bylo třeba jednat rychle, a tak jsem na mapě šla na jistotu. Protože o tom, že příroda na jihovýchodě Prahy má co nabídnout, není třeba dlouze diskutovat. Když navíc krajem vede naučná stezka, máte téměř po úkolu. A ve chvíli, kdy zjistíte, že auto nejlíp zaparkujete u zámku, se z toho stala vlastně děsně trapná výzva... Každopádně, čtěte dál, ať víte, kdeže jsme to vlastně byli.

Typická fotbalová fanynka - máte ji doma taky?

Jako typická moderní žena sleduji fotbal. Zcela dobrovolně. A baví mě to. Fakt!

Ne teda, že bych spěchala domů na Spartu proti Baníku, ale na takové ty lepší zápasy, třeba Ligu mistrů nebo teď světovej šampionát se ráda podívám. Jsem dokonce tak emancipovaná, že ochotně naplním ledničku pivem a udělám popcorn. Tím ale moje dokonalost končí a s úvodním hvizdem se ze mě stává stoprocentní dívčí fanynka.

A jak to my - holky - s fanděním vlastně máme?

10 + 1 věcí, které (už taky) dokážu udělat bez pocitu viny

Pocit viny je nejspíš to, co jsem cítila, když jsem v 8 letech v hračkářství ukradla nálepky s poníky. Pokaždé, když jsme pak s mámou šly kolem z družiny, bála jsem se, že paní prodavačka vyběhne ven a mamince všechno řekne. Ten strach za těch pár koníků vůbec nestál, a když nedávno hračkářství úplně zrušili, mohla jsem si po letech definitivně oddychnout.

Popisovaná situace je z těch, kdy byl pocit viny naprosto na místě. Během dospívání si ale zřejmě člověk začne vytvářet nějaký osobní seznam "měl bych" a "nemělo by se", díky kterému je občas schopný pociťovat výčitky v naprosto banálních situacích. Celkem trefně to vystihuje Bára Šťastná na svém blogu:

"Dnes mě pocit viny daleko častěji posedne v situacích, které s „dobrem“ a „zlem“ nemají nic společného. Obejme mě jako nejlepší kámoš a snaží se mě přemluvit, abych se styděla za to, co jím nebo nejím, s kým mluvím nebo nemluvím a jak trávím svůj čas."

Budem' si hrát, jako že...

Jsem zase jednou viděla Potkali se u Kolína. Když jsem byla malá, nikdy jsem si nevšimla, že ten velkej medvěd toho malýho v podstatě šikanuje!!!!! Ale tak nějak něžně, že si toho ten mrňous vlastně ani nevšimne. Tak trochu to ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství....

Když nám ještě na otázku: "Kolik Ti je let?", stačilo ukázat jednu ruku, dost věcí bylo jenom jako. Pamatujete si to taky? Hráli jsme si, "jako, že" jdeme nakupovat, "jako, že" vaříme opravdový jídlo, "jako, že" jsme dospěláci. Jenže věta "Budem'si hrát, jako že..." současně byla největší sviňárna. Zbraň v rukách všech vychcanejch dětí. A my, důvěřivý chudáci, jsme na to dopláceli. Jako ten chlupáč u Kolína.