středa 21. listopadu 2018

RETROPECKY #8 | První sníh


V pondělí napadl první sníh. A já jsem sledovala z okna děti, co jim cestou do školy bílý poprašek křupal pod nohama, a v hlavě se mi vyrojily vzpomínky. Na tu radost, kterou jsem měla, když jsem se jako malá probudila a venku ležel první poprašek. Nebo na chvíli, kdy nás první sníh zastihl ve škole a někdo vykřikl "Padá…". Od té chvíle se nikdo z nás nemohl soustředit a všichni jen koukali z okna na baculaté vločky a těšili se ven. Pamatuji si spoustu dalších specifických zážitků spojených s prvním sněhem, až pomalu nevím, který vybrat...

BOBOVÁNÍ

I přesto, že na zemi leželo stěží 5 cm, nikdy nebylo příliš brzy na to vytáhnout boby a vyhoblovat kopeček za barákem až na hlínu. Bobovalo se všude - na kopečku za sámoškou, ve strouhách podél silnice, z parkoviště na chodník. Sráz s převýšením půl metru byl pro nás Mount Everest, který jsme za den sjeli a vyběhli klidně tisíckrát. A na těch opravdu největších kopcích nahoře přešlapovali vymrzlí rodiče a ozývalo se klasické: "Brzdi!" a "Jezdi pomalu!", ale kdo by to poslouchal, když bylo potřeba ukázat béčákům, že nám to jezdí rychleji.

Povolenými dopravními prostředky byly samozřejmě boby a plastové lopaty. Ty sice vůbec nejezdily, takže člověk strávil celou jízdu dolů odpichováním se za vydatného posměchu ostatních, nicméně daly se používat k vykopání bunkru, vybudování skokánku nebo se s nimi dal nejbližší posměváček poměrně efektivně přetáhnout po zádech. 

Pak tu byly sáňky, na těch obvykle jezdily jen malé děti s rodiči, kteří si evidentně chtěli taky zavzpomínat na dětství, a tak ze sklepů vylovili rozviklané antikvariátní kousky. I nám to už tenkrát přišlo retro. Největší frajeři ale byly děcka, co měly boby s volantem. Óóóóó, boby s volantem, to byl Rolls-Royce mezi boby. O ty jsme všichni (většinou marně) psali několik let Ježíškovi. Ale nakonec, bobovat se dalo přece i na igelitce a v nejhorším případě i po zadku. Tu radost nám nikdo nemohl vzít.

RUKAVICE



Symbolem každé zimy byly poztrácené čepice a rukavice. Popravdě jsem v tom nebyla tak dobrá, jako někteří moji spolužáci opačného pohlaví. Ti vnímali jako nedůstojné, starat se mezi fotbalem, zkoušením ledu na rybníce a budováním bunkru, o něco tak nepodstatného, jako jsou dva kusy vlny. Rukavice brali jako jednorázové spotřební zboží. Jejich maminky přestaly ve školní družině klást dotaz:" A kde máš rukavice?" zhruba tak v půlce prosince. Družinářky jim obvykle na tázavé pohledy odpovídaly pokrčením rameny a maminky si zvykly z kabelky mechanicky vyndavat nové páry.

Rafinovanější matky se pak pokusily dětem rukavice přivázat na šňůrky, které se provlékaly bundou. Jaké však bylo jejich překvapení, když odpoledne našli svého malého Houdiniho koulovat se s holýma rukama. Ti malí baziliškové se dokázali vymotat z čehokoliv a ztrácení rukavic prostě měli denně odškrtnuté na svém to-do listu neplech a rošťáren.

Já jsem naopak po rukavicích se šňůrkou toužila, měla je totiž v knížce namalované moje dětská hrdinka Lisa z Dětí z Bullerbynu. Rukavice se ale tenkrát chodily kupovat do tržnice, protože při takové spotřebě nebylo možné kupovat cokoliv dražšího. A do vietnamštiny Děti z Bullerbynu evidentně nikdo nepřeložil, takže byly vždy bez šňůrek. A tak si jen pamatuji na to zklamání a na specifickou vůni nových rukavic, které čpěly po provlhlých bednách a vientamských polívkách. (Ty tenkrát rozhodně nebyly tak in, jako jsou dnes.) A taky na to, jak jsem si o pár let později koupila svoje první rukavice se šňůrkou a dokázala je ztratit během 24 hodin...

KOMBINÉZY A SNĚHULE


Kombinézy i sněhule jsem nesnášela. Čím jsem byla starší, tím samozřejmě víc, protože jestli je něco fakt asexuálního, tak pak je to zimní kombinéza nebo kalhoty napěchované do sněhulí. Člověk se může snažit sebevíc, ale nikdy nebude vypadat líp než Teletubbie, pokud teda není Andrejka Volopichová. Moje máma byla naštěstí natolik při smyslech, že mi do školy kombinézu nedávala. Někteří spolužáci ale měli méně prozřetelné maminky a když kombinézu vysvlékli v šatně, museli pak chudáci ve třídě sedět jen ve svetřících a punčoškách. Myslím, že to byl dost traumatizující zážitek.

Čeho mě ale naši ušetřili v lavicích, to mi naložili na lyžařské tábory. Tam jsem měla každý rok nový a dost šílený model. Obvykle mamka kombinézu zahrnula mezi vánoční dárky, abych jich jako měla do počtu víc. A já jsem jí to oplatila téměř hmatatelným zklamáním, když jsem ji vybalila. Aby mi nebyla zima, dostávala kombinézy pořádně zateplené, co na tom, že jsem pak vypadala jako panáček Michelin (viz obrázek). Když to spojíte s kreativními šusťákovými proložkami a svítivými vzory, které v devadesátkách letěly, bylo jasné, že na vleku ani na sjezdovce žádnou lásku opravdu nepotkám. Dotyčný by nejdřív totiž musel vůbec zjistit, že pod vrstvou termolínu je 50 kilová dívka a ne 100 kilový zápasník sumo.

SNĚHULÁCI A KOULOVAČKY


První pravidlo pro přežití v zimě? Nejez žlutý sníh. Ale jinak byl sníh samozřejmě ráj a obrovské zpestření v životě dítěte. Pamatuji si, jak jsme stavěli sněhuláky, u babičky i na sídlišti. A jak jsme pak s lítostí pozorovali, jak tají. Občas nám ho přišli zbořit děti z vedlejšího sídliště, a tak jsme my pořádali křížové výpravy s cílem bořit ty konkurenční. Z toho pak byla nejedna koulovačka, neboli sněhová válka, ze které jsme dost pravidelně odcházeli s červenými tvářemi, to když jsme to schytali ledovkou přímo do obličeje. Jo, a ten pocit, když nás rodiče za soumraku konečně zahnali domů a my se zmrzlí a mokří zavrtali do deky ve vyhřátých bytech, kde vonělo jehličí a cukroví, ten byl k nezaplacení.

S prvním sněhem se také začalo brzo stmívat a já jsem často stála v okně a pozorovala padající vločky ve světle lampy. Nevím proč, ale to je pro mě opravdu jedna z nejtypičtějších vzpomínek. Bylo to prostě magické. V oknech se pak pomalu začaly objevovat blikačky, z nichž lidé vytvářeli nejrůznější tvary - od upravených stromečků po psychedelické obrazce. A mě bavilo je porovnávat, vybírat ty nejlepší a představovat si příběhy, které se za těmi okny odehrávaly.

VÁNOCE


První sníh jasně indikoval blížící se Vánoce a pro mě, jako pro dítě, to bylo znamení, že se blíží něco mimořádného. Protože jsem byla dítě chytré, nebo alespoň praktické, uvědomovala jsem si, že jde do tuhého a není čas ztrácet čas. Od prvního sněhu se člověk prostě musel chovat zodpovědně a slušně - prostě snažit se přesvědčit Ježíška i rodiče, že ty dárky si prostě zaslouží. 

Sníh tohle ale moc neulehčoval. Tu jsem přišla promočená až na kost, jak mě kluci vyváleli v závějích, tady mě táta viděl lízat rampouchy za barákem, nebo jíst sníh z rukavice (kdo tvrdí, že to nedělal, ten lže), nebo jsem dostala nařezáno, když jsem za barákem "bobovala" bez bob, jen po zadku a v nové kombinéze. Sníh byl prostě zábava, indikátor Vánoc i katalyzátor průšvihů. 

----

Takže tak to bylo. Spoustu vzpomínek už sice vybledlo, ale taková ta pravá nefalšovaná radost je tady pořád. Taková, kterou zažívám právě několikrát za rok, když přijede pouť, když na jaře vidím první sněženky a když napadne první sníh. Jsou prostě věci, které nás neomylně vrací do dětských let a připomínají, že to pravé kouzlo je v maličkostech.

A jaké vzpomínky se vám vybaví, když se řekne "první sníh"?

S láskou,

10 komentářů:

  1. Boziiii! A ty retro fotky tomu davaji korunu! A pamatuju si vsechno, i kdyz par poznamek .. bud jsem starsi rocnik nebo krkonosskej slang, ale my jsme pekacovali. Ja nevim, co ma vsichni s tim bobem. Na bobu jsme taky jezdili, to byl ten s volantem. To ale muselo nasnezit, bejt ujezdeno na silnici a muselo se to stihnout, nez projeli s posypem kaminku. Jezdili jsme vecer, po silnici, od hospody az ke kramu. A nekdy nam to jelo jeste dal! No a kamase!! Nepamatujes? Pleteny puncochokalhoty, ktery byly proste desny. Ja je nesnasela. Jinak na vesnici jeste jela lidova tvorivost, takze my chodili s brachou v mamkou usitych bundach. Jinak mam jeste snih spojeny s Mikulasem, tma a venku slyset rinceni retezu. Zvlastni pocit. Diky za vyvolane vzpominky, Di!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dodám náš slang: my měli podprdelníky :)

      Vymazat
    2. To drhnutí kamínků, Jani, z toho mám doteď husí kůži :D Kamaše už mě naštěstní minuli, ale takový ty zmrazky na šále, ty si pamatuju :)

      Vymazat
  2. Tak to je krásná retro kapitola!!! .... Mě se s prvním sněhem a zimou vybaví především bruslení u dědy a babičky na rybníce. Já jsem totiž jako malá holka naprosto zbožňovala krasobruslení, takže když se ohlásila zima a první tuhé mrazy, byla skoro 100% šance, že na chalupe na dvoře zamrzne dědovi rybník a já pak budu moct celý víkend bruslit. Ale to doslova, protože ráno po snídani jsem obula brusle a sundala jsem je až kolem osmé večer, kdy byla tma jak v pytli a rybník osvětlovala pouze pouliční lampa ze silnice. Pamatuji si, jak jsem nesčetněkrát za tu zimu hrabala sníh ze zamrzlého rybníka a když se mi zdálo, že ledová plocha není tak hladká jako na olympijském krasobluslařském stadionu, tak jsem se chopila kýble a studenou vodou jsem led “vyhlazovala”. Musel to být srandovní pohled na desetiletou holčičku, jak pak napodobuje ty světové krasobruslařky a ještě si k tomu zpívá nějakou děsně dojemnou hudbu, aby to prostě vypadalo autenticky a se vším všudy 😂 Jinak samozřejmě si pamatuji ty příšerné hnědé punčocháče, do kterých jsme se museli oblékat a nesnášela jsem lyžařské výcviky 😊 Bobovat (ano, říkali jsme bobovat a žádný volant to nemělo 😉) jsme chodili vedle našeho baráku nebo na kopec k lesu a bobovali jsme do tmy tmoucí. Krásné vzpomínky!!

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné vzpomínky a ještě lepší retro fotky! My jsme sáňkovali a bobovali a kdo neměl "sněhový prostředek," ten si nacpal do plastového pytle seno nebo slámu. A to se to jezdilo! :-D Jinak ty malé žluté lyže jsem měla taky. Vůbec nelyžovaly :-D Zavzpomínala jsem si, díky ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, Péťo, na těch žlutých lyžích se dalo jen chodit :D A slámu jsme teda neměli, to je dobrej upgrade! :-)

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. No jasneee!! Pytle se senem! Smrdelo to zaparene, ale bylo to mekky a frcelo to!! Kdo nemel pytel, ten nebyl!

      Vymazat
  4. Pecka! Vtipné od začátku do konce (nechceš to vydat jako knížku? Že bych si o ni napsala Ježíškovi).
    Já přidám vybavení na lyže - zásadně velké přeskáče, tzv. "do toho dorosteš", hůlky na běžky vždy až nad hlavu (asi tušili trendy do budoucna) a hlavně (na to nikdy nezapomenu) boty na běžky pod kotníky a pěkně kožené, žádné vyteplení. Na lyžáku jsem měla mokro už při nástupu!!!
    A pak moje další nejmilejší vzpomínky na zimu jsou týdny s tatínky na chatě na horách - S Tebou mě baví svět, hadr!! Byla s námi jen jedna teta, jako bonus dělala každý den buchty. S chatou na svahu a buchtami v okně to byla prostě pecka!!!

    Jen mi přijde škoda, že teď děti u nás na sídlišti ven skoro nechodí, kde jsme bobovali my je silnice.. a kvalita sněhu taky nic moc. A víš, že ani nezávidím lidem, co jezdí do Alp? Pěnkavák na Velkou Úpou byl pro nás děti prostě super i bez kilometrů sjezdovek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako knížku? Hmmm... Tak to ještě budu muset pár těch retro-příběhů vyštrachat ve své paměti :-) Přezkáče jasně, vždycky aspoň troje ponožky, abych z nich nevypadla. A běžkařské vázání? Pamatuješ? Myslím, že je krásné mít na co vzpomínat a že nás to hezky zformovalo. Nechci být pesimista, ale ta pokora, ta se špatně učí, ta se musí formovat od dětství právě takovými zážitky. Tak uvidíme, jak to s dalšími generacemi bude, teď to je na nás, na rodičích, máme to ve svých rukách...

      Vymazat