Oslavy republiky. Proč mě zklamaly(i)?

Minulý víkend jsme slavili 100 let od založení Československa a celá republika byla najednou plná vlastenců. Zamávali jsme si vlaječkami, obešli památky, které byly otevřeny zdarma, poslechli si koncerty (taky zdarma) a několikrát si procvičili slova české hymny. Prostě takové malé Nagano. I já jsem si zašla udělat čárku za videomapping, protože (jak trefně poznamenal můj kamarád), kolik videomappingů vidíš, tolikrát jsi hrdým Čechem. Na to, co jsem ale doopravdy viděla, jsem hrdá nebyla. Bohužel.

Na Václavské náměstí jsme se 27. října vydali tak jako tisíce dalších lidí, podívat se na promítání na budově nově zrekonstruovaného muzea. Velikost davu, který tam mířil evidentně také, mě zaskočila už ve vestibulu metra. Spolkl nás a sunul, rameno na rameno, staré, mladé i ty nejstarší, kteří vypadali, že tu první republiku ještě pamatují. 

Všechny nás to vyplivlo v horní části náměstí a já jsem během rychlého přehlédnutí situace, zjistila, že z Muzea nevidím přes tisíce hlav a stromy nic. A že to nebude lepší ani kdekoliv jinde, pokud bych neseděla přímo sv. Václavovi za zády. Na to už jsem ale s mou výškou zvyklá. Na co nejsem zvyklá, je tak obrovská masa lidí. Popravdě, v takovém davu jsem asi ještě nikdy nebyla. A nebylo mi zrovna příjemně, když jsem po chvíli zjistila, že nemám kam uhnout, když se na mě zprava tlačí pán, který podle dechu vehementně slavil republiku už od rána. A zleva druhý, co si evidentně plete vlastenectví s nacionalismem. I s Honzou za zády mi nebylo vůbec hej.

Metro ale chrlilo další a další lidi, dav houstl a poslední mezery se zaplnily na můj vkus až moc rychle. Jak se blížil čas začátku projekce a někteří zjistili, že se z metra možná ani nedostanou, nebo že se sem "táhnuli až z Ostravy a hovno uvidí!", začne panovat nervozita. Když se pak od Domu módy začne ozývat: "Netlačte se, nemáme kam jít," popravdě jsem chtěla jediné. Být někde úplně jinde. Byla jsem uprostřed davu, ve kterém se nešlo hnout ani o metr jakýmkoliv směrem, a lidi někde na krajích potřebovali místo. Tahle matematika mi nevycházela ani trochu dobře. Honza pořád vypadal v pohodě - možná, že se svými 180 cm měl trochu lepší přehled o situaci (nebo pevnější nervy), ale já se proklínala, že jsem nezůstala doma.

"Posuňte se, my to chceme vidět taky," ozve se. A z druhé strany: "Zastavte ty lidi, tady nemáme kam jít." O kousek dál: "Haló, řekněte jim někdo, že už tu není místo." "Netlačte se, nemůžeme dýchat..." A pak začnou do éteru padat první nadávky. "Netlačte se, mám zlomená žebra," ozve se ženský hlas. "Tak ti zlomíme ještě další, ty krávo," odpoví jiný ženský hlas. A moje "Nagano" bylo v háji.

 "Řekněte někdo těm policajtům, ať posunou ty zábrany, tady není kam jít."

"Héééééj, posuňte ty zábrany," slyším svůj hlas. A vidím Honzu, jak se na mě tázavě dívá, jako by se očima ptal, co to vyvádím...?!

...styděla jsem se za ty lidi, kteří přišli oslavovat republiku a nedovedli se ani těch pár minut chovat slušně a ohleduplně...

Ale víte co, bylo mi to fuk, že jsem možná trapná, že se na mě všichni otáčí. To všechno se kolem mě dělo v předvečer svátku republiky, pod vlajkami, pod Národním muzeem - lidi tu byli opilí, nervní, nadávali si sprostě a já jsem najednou měla pocit, že kdybych neudělala nic, tak tady vůbec nemusím být. Ani na Václaváku, ani v Čechách, vlastně vůbec...

Nebyl to určitě můj výkřik, který nakonec donutil policisty posunout zábrany o 10 m dál, abychom se neumačkali. Byl to myslím jeden pán, který se prodral davem, až k zátarasu a vysvětlil jim situaci. Jeden z mála, který se na rozdíl od ostatních stal ten večer pro mě vlastencem. I když to slovo má možná úplně jiný význam. Pro mě to tak bylo.

Z videomappingu jsem nakonec viděla přesně horní 3 okna Muzea, ale bylo mi to jedno. Ten pocit zklamání a deziluze, který jsem si z Václavského náměstí odnesla, byl mnohem víc skličující. Moje národní hrdost v tu chvíli se limitně blížila nule. Styděla jsem se za ty lidi, kteří přišli oslavovat republiku a nedovedli se ani těch pár minut chovat slušně a ohleduplně.

Být hrdý vlastenec totiž neznamená jen vidět všechny videomappingy v republice. Na druhou stranu, nikdo z nás přece nemusí být Masaryk, Gabčík, Kubiš, nebo Havel. Máme to štěstí, že nemusíme bojovat o svůj vlastní stát, o svobodu, o demokracii. Vždyť není ostuda být hrdiny všedních dní. Jsme první generace, která možná nezažije válku, totalitu ani změnu režimu. Za všechno, co se bude dít, si budeme moct jen my sami.(1) A proto bychom se měli chovat minimálně (z)odpovědně, čestně a slušně.

Můžeme být klidně další první republikou.

Anebo jen kapitolou dějin, která se jednou v dějepisu bude přeskakovat.

S láskou,