sobota 26. března 2016

RETROPECKY - #7 Památníček

Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat... Napadlo mě včera a já chvilku vzpomínala, kde jsem to vlastně slyšela. Reklama? Text písničky? A pak mi stačilo vyběhnout schody do svého dětského pokojíčku, najít krabici "vzpomínek", ve které mám diáře, fotky a dopisy z dětství a mezi nimi tam byl taky. Sešitek s odrbanými deskami, který jsem otevřela téměř po 15ti letech. Jo! Památníček. Pamatujete?

Jasně, máte ho totiž doma taky. Památníček měl totiž každý. Naše babičky, maminky a nakonec i my.V době, kdy nebyly mobily ani Facebook, byl totiž obrázek z památníčku někdy i jediná vzpomínka na všechny, které jsme někde potkali, oni nás nějakým způsobem ovlivnili a už jsme se s nimi taky nemuseli v životě setkat - kamarádi z tábora, spolužáci ze základky, první lásky...

Ten můj jsem koupila v papírnictví a dodnes si pamatuju, že jsem ho vybírala dýl než dnes boty. Památníček byl totiž něco jako vaše vizitka, identifikoval vás a leccos o vás vypovídal. Moc proto nechápu, proč je na tom mém nápis BRAVO, zpěvák z Aerosmith a na zadní straně zase skupina Scooter. V té době jsem podle mě absolutně nemohla tušit, kdo ty lidi jsou, ale byl to asi nějaký druh vzdoru proti památníčkům s koťátky a štěňátky. Anebo byl jediný, na který mi vyšlo kapesné. Kdo ví.


Každopádně, na dalších stránkách už je můj památníček přesně takový, jak ho znáte. Po vyšklebeném Stevenovi Tylerovi následují stránky s obrázky myšáčků a postaviček z Večerníčků a řádky s věnováním a rýmovačkami typu:
"V srdci je útěcha, v srdci je žal, vzpomeň si XYZ, kdo Ti to psal," nebo "Jen tři slova v srdci měj. Miluj, trp a odpouštěj."
Upřímně, tyhle básničky jsou pro mě ekvivalentem hromadně rozesílaných vánočních esemesek a výraz čirého zoufalství. Ale mám pro ně současně to největší pochopení, protože dostat od někoho památníček bylo asi něco, jako kdybyste ho měli tetovat. Byly to nervy a vy jste měli jen jeden pokus. Protože vytrhávat listy z cizího památníčku, to prostě nebylo košér. Neřku-li, když na další stránce už bylo dílko od někoho jiného. Pak to nejen nebylo košér, ale byl to taky pěknej průser...


...co se památníčku dále týká, můžeme se na něj podívat i z hlediska psychologie. Protože i kreslení do památníčku o vás leccos vypovědělo. Já osobně jsem si vytvořila 4 psychologické profily podle umístění kresby:
  • Zvěčnili jste se hned na začátek? Pak jste to chtěli mít rychle za sebou anebo jste v malování celkem sebevědomí a troufáte si být hned na ráně.
  • Místo uprostřed, to bylo pro ty, kterým to bylo fuk, nebo nechtěli být moc na očích.
  • Na konec památníčku kreslili většinou ti, kteří se chtěli zviditelnit. Protože to nejlepší přece vždy patří na konec. 
  • Ale ti největší exhibicionisti měli ještě odvážnější strategii. Totiž kreslit vzhůru nohama nebo do obrázku někoho cizího. Tohle už nebylo jen tak, o tomhle už musel člověk přemýšlet a musel chtít být 100 % vidět.
Osobní sympatie jste mohli vyjádřit také tím, vedle koho jste svůj "post" nasdíleli. Takže bylo jasné, že když vás štvala nějaká holčina, na stránku vedle ní jste svůj obrázek nenakreslili ani za nic. Aby věděla!



Co se týkalo samotného obrázku, někdo kreslil z fleku, jiný si dělal náčrt tužkou nebo prosvěcoval stránky lampičkou a obkresloval. Největší vzácností byly ale stoprocentně kresby od dědů a babiček. Aspoň pro mě, protože já žádnou takovou v památníčku nemám. Takže jsem vždy obdivovala kresby namalované prarodiči - petrklíče od babiček, chalupy či zátiší od dědečků, oboje znatelně se třesoucí rukou. A hlavně, vždycky doplněné o nějaké to moudro, ze kterého byly cítit životní zkušenosti a odraz těch dávných časů, o kterých budeme už vždy slýchat jen v dokumentech. A vůbec, najít památník vaší babičky, tak to už je vůbec skoro jako jít si zalistovat do archivu národní knihovny.

Dále bych pak chtěla zpětně vyjádřit obdiv všem klukům, kterým se mi podařilo památníček vnutit, a kteří mi do něj něco vepsali nebo dokonce nakreslili. V 15 letech, kreslit něco holce něco do památníku, to kdyby se dozvěděli kámoši, tak jste fakt trapný. Takže kluci, smekám! A nesmím zapomenout, že díky památníku, který mi kdysi přinesla jedna culíkatá blondýnka na lyžáku, začalo nejlepší přátelství, které mám. Až doteď! Ale tenhle příběh zase až někdy jindy...

Památník, to je prostě retropecka, která by možná vůbec stála za to oprášit. Protože knížku, kterou tvořili lidi, kterým na vás záleží, v knihkupectví nekoupíte ani z internetu nestáhnete... Takže šup, najděte si ten svůj a zavzpomínejte. Já jdu poprosit naše, aby mi do něj něco nakreslili!

5 komentářů:

  1. Já jsem měla nejradši obrázky od prarodičů a učitelek, protože to byla opravdu preciznost, doteď vždycky když památník otevřu, tak se nemůžu vynadívat. Pak mám pár obrázků od lidí, co vůbec netuším, kdo to je :D a pár obrázků, co je vidět, že to děcka obkreslovali z knížky :). Docela by mě zajímalo, co jsem třeba kreslila já, protože si absolutně nepamatuju na jediný obrázek a přitom jsem určitě do památníků kreslila. Jinak mám památníky dva, protože první mi ohlodal náš pes, tak už mi pak byla hanba to někomu dávat, ale obrázky tam zůstaly :)

    OdpovědětSmazat
  2. Páni, zrovna nedávno jsem si svým památníčkem listovala a vzpomínala jsem ... Super připomenutí, Di ;)

    OdpovědětSmazat
  3. Zrovna před měsícem mi je rodiče přivezli :-) a chlubím se i dílky od prarodičů, rodičů, učitelek ... První je krásný, než jsem tam asi nějakou "nekamarádku" vytrhla, koupila jsem druhý a ten už je takový jiný... ten první je opravdu RETRO :-)

    OdpovědětSmazat
  4. Páni, DI, krásné čtení, je mi moc líto, že já ten svůj už nemám. Sdílím s mámou maniakální uklízecí-vyhazovací ataky a jedné z nich asi památník podlehl (určitě před mnoha lety) ... a to měl ručně vyřezávané desky od známého strejdu řezbáře ... Takže obdivuji, tiše závidím a přeji rodičům pevnou ruku! :-)

    OdpovědětSmazat
  5. Mám dva, protože už jako dítě jsem byla cvok a ten jeden, ve kterém mám zvěčněné dnes už bohužel mrtvé blízké příbuzné bych nedala nikomu nespolehlivému. Takže pro spolužáky a kamarády jsem měla druhý, se kterým jsem byla ochotná risknout, že se mi už nevrátí. Ten je sice plnější, ale prostě to není ono. Tenhle systém jsem okoukala od mámy, ta má taky dva. Jsou, odhaduji, tak z přelomu 50. a 60. let a jsou to vrcholná umělecká díla!

    OdpovědětSmazat