sobota 1. března 2014

Tak jsme nevypěstovali salát, no a co...



Od té doby, co jsme před deseti lety prodali chalupu, snil můj otec o počernické biofarmě. Rozuměj kusu pozemku, na kterém by se mohl vracet do dob svých zemědělných předků. 
Jirka Majer - Obchod zeleninou - viselo by pak na průčelí našeho domu. A můj taťka by hrdě samoživil nejen nás, ale svou bohatou úrodou by vnášel radost i do dalších počernických domovů. 

Protože supermarkety okrádají lidi. A tak vůbec.

A tak jsme jednou dopoledne - samozřejmě úplnou náhodou - jeli kolem zahradnictví. Saláti si tátu získali už od pohledu, především tedy pořizovací cenou 2 Kč/ks - no, nekup to. Hrdý Mičurin si proto domů dovezl rovnou čtveřici sazeniček. A my dvě se sestrou jsme se musely smířit s tím, že to budou právě nedomrlí salátečci, na které se letos v létě bude upínat veškerá otcova péče.

Co se týče naší mámy, ta rezignovala na zahradní architekturu už ve chvíli, kdy otec před lety odmítl zrušit kompost. Sem tam se sice ještě vzepne a založí nějaký okrasný záhon, ten má ale většinou jepičí život - brzy se mezi kosatci začne nenápadně objevovat kopr nebo petržel. A tentokrát opět správně vytušila, že se k něčemu schyluje. Vždycky to začne tím, že si táta oblékne svoje montérky. Provádí to takřka rituálně a tváří se u toho asi tak důležitě, jako Lajka, když jí posadili do raketoplánu. Jenže my víme svoje...

Jakmile je v úboru, ožívá v něm krtek - fanatik. Je proto nutné, ho při rytí hlídat a usměrňovat. Jinak by se vám zahrada mohla během odpoledne změnit v oranici. A tak už ve chvíli transformace nad ním stálo trávníkové gestapo v podobě matky. O nějakou minutu později jsme z okna pozorovaly následující výjev. "Béda Trávníček" si to štráduje přes zahradu s rýčem a provádí první vrypy. Žena - šílená - mu gestikuluje před obličejem. Následně se snaží bránit ubývající grýn vlastním tělem. Krtek ryje dál, tělo netělo. Žena plačky odchází domů. Ten den se už máma s nikým nebavila.

No, a tak nějak u nás našly saláty svůj domov. A posléze taky 2 sazenice cukety, které otec v zemědělném transu dovezl druhý den na kole. Protože to jsou prosím pěkně rostliny naprosto bezúdržbové a porostou samy. Od té doby je odsouzen k několikafázovému člunkovému běhu s konví. Pěstovat zásadně bio skončil asi po týdnu, kdy cukety chytly plíseň. V tu chvíli musel taťka Majer polknout svou hrdost a potupně zakoupit jeden z postřiků. A od té doby se kromě zalévání baví taky postřikováním, zastřihováním, přihnojováním, plením, kypřením a jinými bohulibými činnostmi.

Boj s přírodními živly se náš táta rozhodl vést na teoretické (až filozofické) úrovni. Každý den pečlivě sleduje radar i družice a zfleku bych ho mohla poslat na státnice z meteorologie. Prakticky to ale vypadá takhle: v největší bouřce stojí v rohu naší zahrady chlap v rybářském klobouku, co drží deštník nad záhonem se saláty. Pod nejvyšším smrkem v okolí. A my doma přemýšlíme, zda už si konečně uzavřel životní pojistku.

Celý článek měl být původně věnován otcově boji se slimáky. Ale zkrátím to, abych nepřisypávala sůl do rány. Celkové skóre - plži vs. táta 3:0 na saláty. Přestože den za dnem každou půlnoc vytrvale páchal genocidu na čeledi slimákovitých zahradní lopatkou, rostlinky zmizely list po listu. Až zbyla poslední. Ta nás opustila 11. června, kdy se na ni za bouřky zřítila větev stromu. My doma jsme rády, že větev nespadla na tátu.

Všem "tátům, tatům, tatínkům a taťkům" bych k jejich dnešnímu svátku ráda věnovala následující song. A tomu svému bych chtěla říct, že příští rok na ty saláty vyzrajeme - spolu!

P.S A co vaši tátové? Mají také pěstitelské sklony? Nebo jiné odchylky od normálu?

Žádné komentáře:

Okomentovat