Tak mi chcípaj kytky, no a co...

Už nějaký ten pátek se pohybuji v samostatné domácnosti. Za tu dobu jsem si vytvořila jakýsi žebříček domácích prací, které očividně nejsem schopna vykonávat. První místo - jak jsem se svěřila minule - obsadilo vaření. Ale v těsném závěsu za ním se jednoznačně umisťuje další činnost, v níž klasické hospodyňky obvykle excelují - pěstování květin a jiné zeleně. Pokud budu upřímná, s vařením prohrála péče o floru pouze o prsa a na první místo nedosáhla jen proto, že už nějaký čas v bytě žádný fotosyntetizující organismus nemáme. A tudíž zapomínám, jaké trauma mi pokojové květiny dlouhodobě působily. Poslední kytka po statečném boji podlehla mé péči loni v létě a od té chvíle jsem se rozhodla náš byt nadále okysličovat pouze větráním.

Ze Štiřína kolem Kamenice

Dojezdová vzdálenost do 50 km. Pěkná, přiměřeně dlouhá procházka, a to nejlépe okruh od auta k autu. No, a jako bonus nějaká ta kulturní památka. Naplánovat v neděli hodinu před obědem takový výlet na odpoledne... Hm, challenge accepted! Bylo třeba jednat rychle, a tak jsem na mapě šla na jistotu. Protože o tom, že příroda na jihovýchodě Prahy má co nabídnout, není třeba dlouze diskutovat. Když navíc krajem vede naučná stezka, máte téměř po úkolu. A ve chvíli, kdy zjistíte, že auto nejlíp zaparkujete u zámku, se z toho stala vlastně děsně trapná výzva... Každopádně, čtěte dál, ať víte, kdeže jsme to vlastně byli.

Typická fotbalová fanynka - máte ji doma taky?

Jako typická moderní žena sleduji fotbal. Zcela dobrovolně. A baví mě to. Fakt!

Ne teda, že bych spěchala domů na Spartu proti Baníku, ale na takové ty lepší zápasy, třeba Ligu mistrů nebo teď světovej šampionát se ráda podívám. Jsem dokonce tak emancipovaná, že ochotně naplním ledničku pivem a udělám popcorn. Tím ale moje dokonalost končí a s úvodním hvizdem se ze mě stává stoprocentní dívčí fanynka.

A jak to my - holky - s fanděním vlastně máme?

10 + 1 věcí, které (už taky) dokážu udělat bez pocitu viny

Pocit viny je nejspíš to, co jsem cítila, když jsem v 8 letech v hračkářství ukradla nálepky s poníky. Pokaždé, když jsme pak s mámou šly kolem z družiny, bála jsem se, že paní prodavačka vyběhne ven a mamince všechno řekne. Ten strach za těch pár koníků vůbec nestál, a když nedávno hračkářství úplně zrušili, mohla jsem si po letech definitivně oddychnout.

Popisovaná situace je z těch, kdy byl pocit viny naprosto na místě. Během dospívání si ale zřejmě člověk začne vytvářet nějaký osobní seznam "měl bych" a "nemělo by se", díky kterému je občas schopný pociťovat výčitky v naprosto banálních situacích. Celkem trefně to vystihuje Bára Šťastná na svém blogu:

"Dnes mě pocit viny daleko častěji posedne v situacích, které s „dobrem“ a „zlem“ nemají nic společného. Obejme mě jako nejlepší kámoš a snaží se mě přemluvit, abych se styděla za to, co jím nebo nejím, s kým mluvím nebo nemluvím a jak trávím svůj čas."

Budem' si hrát, jako že...

Jsem zase jednou viděla Potkali se u Kolína. Když jsem byla malá, nikdy jsem si nevšimla, že ten velkej medvěd toho malýho v podstatě šikanuje!!!!! Ale tak nějak něžně, že si toho ten mrňous vlastně ani nevšimne. Tak trochu to ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství....

Když nám ještě na otázku: "Kolik Ti je let?", stačilo ukázat jednu ruku, dost věcí bylo jenom jako. Pamatujete si to taky? Hráli jsme si, "jako, že" jdeme nakupovat, "jako, že" vaříme opravdový jídlo, "jako, že" jsme dospěláci. Jenže věta "Budem'si hrát, jako že..." současně byla největší sviňárna. Zbraň v rukách všech vychcanejch dětí. A my, důvěřivý chudáci, jsme na to dopláceli. Jako ten chlupáč u Kolína.

Tak neumím francouzsky, no a co...

Miluju učení jazyků.

No, vlastně hlavně fázi příprav. Nakoupím novou voňavou učebnici pro samouky, předražené oxfordské sešity (jeden na gramatiku, jeden na slovíčka, přesně tak, jak nás to učili na základce), spoustu barevných zvýrazňovačů, a pak... Pak z toho ze dva, ze tři roky utírám prach. Na dovolené na Mallorce jsem to ale s francouzštinou dotáhla o stupeň dál. Opatřila jsem si totiž TUTORA!!!

Proč zrovna na španělském ostrově, kam se na léto přesune celé Německo? No, já asi vždycky musím mít něco extra...

Posázavskou stezkou a Pacifikem

Jarní putování posázavskou krajinou mě nadchlo. Vlastně moc dobře nechápu, jak jsem zdejší přírodu mohla tak dlouho ignorovat. I když jakýsi obrys začíná kraj na jihovýchodě Prahy dostávat, naštěstí jsem ho ještě zdaleka neobjevila kompletně a má tak do budoucna v repertoáru výletů veliký potenciál. Pro ty, kteří stejně jako já nemají Posázaví dost, přidávám pro začátek možná trochu profláknutý výlet. Každopádně je opět v ideální dojezdové vzdálenosti (cca 40 km od Prahy) a rostoucí teploty pak určitě dodají toulání kolem řeky nový rozměr.

Život je pouze takový, jaký si ho uděláme. Díky bohu!

Když jsem byla mladší, můj život byl plný pravidel, která jsem si sama na sebe vymýšlela. Jejich dodržování dávalo mým dnům určitý řád. Možná taky, že jsem se díky nim cítila o něco víc "v bezpečí" před nástrahami běžného života. Co ale vidím dnes je, jak krásně se mi tehdy díky všem těm pravidlům podařilo vzdát kontroly nad některými událostmi. Když se něco podělalo, stačilo si prostě jen říct: "Ale ne, za to nemůžu, to byl osud..."

Z Lán na Křivoklát

S kamarádkou Kačkou každoročně pořádáme emancipačně-poznávací výlety. Emancipační proto, že se jedná o striktně dívčí záležitost. Poznávací proto, že trasy, které vybíráme, jsou vždycky něčím zajímavé. Což asi není nic zvláštního, protože kdo by chtěl chodit na nezajímavé výlety. Copywriteři z nás tedy asi nebudou, ale zato název přesně vystihuje, o co vlastně jde. Naposledy jsme si emancipovaně naložily dvacetikilometrovou trasu od zámku v Lánech na hrad Křivoklát. A zážitek to byl vskutku epesní.

Naučná stezka Svatojánské proudy

Asi 30 km od Prahy se nachází vesnička Štěchovice a v ní stejnojmenná přehrada na Vltavě, v jejímž okolí úřadovala Babička Mary proslulá z písničky Voskovce a Wericha. Bývaly ale časy, kdy byl na řece místo přehrady nebezpečný úsek plný skalisek a peřejí nazývaný podle patrona plavců Sv. Jana Nepomuckého "Svatojánské proudy". Divoká voda sice zmizela se stavbou vodního díla v 1. polovině minulého století, ale stejnojmenný název dodnes nese naučná stezka. A té jsme se první jarní den roku 2014 rozhodli podívat na zoubek.