středa 18. března 2020

Roušky a debilní kecy

Moje kamarádka šla dnes na poštu. S provizorní rouškou, kterou si sama vyrobila z vlhčených ubrousků. Pán, co od ní přebíral balíky, říká kolegovi: "Hele, Mirku, máš tady někoho s rouškou, asi má vyražený zuby. Hahaha..."

Jasně si pamatuji, když jsem musela nosit roušku. Před 6 lety. Všude. Vypadala jsem jak idiot. Kromě několik asijských turistů jsem byla možná jediná v Praze. Lidi se za mnou otáčeli, ukazovali, šuškali si, smáli se mi, bylo jasný, že si myslí, že jsem jen nějakej pozér. Všimli jste si, že tak se u nás nahlíží na kohokoliv, kdo jakkoliv vybočí z řady? Když se na mě pak jednou paní v potravinách u okurek obrátila a povídá: "Co sem lezete, když máte tuberu," zmohla jsem se jen na: "Omlouvám se, ale já mám leukemii..."



Roušku musela nosit i celá moje rodina a nejbližší kamarádi, které jsem vídala. Dusili se v ní a potili skoro půl roku, pokaždé, když mě navštěvovali v nemocnici. Spali v ní, když u mě drželi v noci stráž. A pak když jsem byla doma, museli za roušku pokaždý, když jen trochu cítili, že na ně něco leze. Honza se mnou solidárně jezdil v roušce na výlety, aby si lidi neukazovali jen na mě. 

A někdy mezi tím, jednoho krásnýho dne jsem zjistila, že mi to celý přestalo vadit. Že jsem natolik silná, že mi #debilnikecy lidí přestaly zasahovat. Že tohle není "moje", ale "jejich". Když jsem si to uvědomila, strašně mě to posílilo z toho prozření těžím dodnes.




V čekárně na pražské hematologii ÚHKT nosí roušky skoro všichni. Nosí je doktoři, když chodí k pacientům na pokoje. Nosí je i pacienti, kteří chodí na kontrolu do ambulance. Jedna skupina jsou pacienti po chemoterapii, nebo v časném stádiu po transplantaci kostí dřeně. Ti kteří čekají, až jim začne fungovat kostní dřeň a bude produkovat bílé krvinky, které jsou schopné ubránit jejich organismus. Než hladina krvinek pořádně stoupne NESMÍ NIC CHYTIT! Ti, kteří už to mají za sebou a chodí jen na běžné kontroly, je ale většinou nosí také, protože si pamatují ten neuvěřitelný stres. Všudypřítomný strach, že cokoliv chytnete, může vás to zabít. Takže my, co už jsme svůj zápas vybojovali, jsme prostě jen a pouze solidární se zbytkem. 

A tak si by to mělo fungovat i mimo stěny onkologických pracovišť. Protože není normální ani "in" chodit do open space nebo coworkingu, s nudlí u čumáku a ještě se chlubit, jak je ti blbě. Nejen, že ty bys měl ležet, ládovat se vitamíny a nechat svoje tělo odpočinout, ale okolo tebe může být klidně někdo se sníženou imunitou, kterýmu tvoje chřipka může ublížit mnohem víc.



Jsem v podstatě strašně ráda, že já teď můžu nosit roušku z úplně jiného důvodu. Ne, abych chránila sebe, ale abych ochránila ostatní. Jako bych měla natrénováno na válku, a teď najednou přišlo "jen" branné cvičení. A doufám, že až odezní tahle epidemie, bude to mnohem lehčí pro všechny. Si tu roušku prostě vzít, když už musí někam jít a nejsou úplně fit - do metra, do kanclu, na doma...

Takže...

Nikdy nevíš, co se děje. Nikdy nevíš, jaký to je, být na druhý straně. A může to bejt fakt vtipný. Dokud se to netýká tebe, tvojí rodiny nebo přátel. Všichni, co mají #debilnikecy na roušky, se v podstatě jen lekli vlastního selhání. Jsou vnitřně naštvaní, že nedokázali sehnat roušku pro sebe a svoje nejbližší. Tak jim klidně jednu nabídni. 

Nebo se bojí, že kdyby si ji nandali, jejich kamarádi se jim budou taky posmívat, tak jako se posmívali oni. Bojí se, protože vědí, že jsou takoví srabi, že jim na tom záleží. A nedokážou s tím vůbec nic dělat. A tak to radši maskujou tak, že tě budou shazovat a házet trapný fóry.



Po tobě ale tyhle kecy musej stýct jak voda po čerstvě navoskovanym autě.
Neber si to osobně.
Ty na to máš!
Jsi mnohem silnější a #nosisrousku!

P.S. Nebo aspoň nelezeš mezi lidi, když něco leze na tebe. Rozumíme si.

2 komentáře:

  1. Pracuji na letišti a tam jsme roušky dostali, jelikož přicházíme do styku s lidmi, co se vrací z rizikových oblastí. Chtěla jsem být tento víkend ohleduplná a vzhledem k těmto okolnostem si tu roušku ponechat i v MHD. Ty to moc dobře znáš, ale ty pohledy, křičeli na mě "na co máš tu roušku" a "sundej to ne". Nic moc pocit, v duchu jsem si řekla spoustu sprostejch nadávek na jejich adresu... no a ejhle, o dva dny později je to naprosto normální a ti pokrytci, co se ještě předevčírem smáli jí mají taky. Nebo spíš šálu, protože žádnou roušku nemají. A ti co jí už dávno měli a styděli se jí vytáhnout jí také vytáhli. Co na to říct...

    OdpovědětVymazat