čtvrtek 29. března 2018

Small talks aneb pošli úsměv dál


Stalo se to v pondělí. Venku probleskovaly přes mraky paprsky jarního sluníčka a já měla čerstvý sestřih od kadeřníka a pocit, že všechno se daří, že všichni jsme zdraví, že mám kolem sebe samé prima lidi, že mi to sluší... A taky obrovskou chuť ten náhlý příval pozitivní energie předat dál. Občas prostě mám tyhle dny, kdy mi toho štěstí přijde pro jednoho moc a nejradši bych si pronajala stánek na farmářských trzích a balila ho do krabiček s nápisem "kéž jsou všechny bytosti šťastny" a rozdávala zdarma kolemjdoucím...

A tohle šťastné pondělí mi připomnělo, že až najdu chvilku, musím vám napsat o svojí osobní misi, kterou jsem pro potřeby tohoto článku nazvala:

SMALL TALKS ANEB POŠLI ÚSMĚV DÁL

Já totiž miluju sdílení, a teď nemyslím sdílení fotek na Instagramu. Ale znáte takový ten pocit, kdy strávíte víkend s partou lidí, které třeba na začátku ani pořádně neznáte a je to takový divný a vůbec se vám tam nechce být. A někdy během toho víkendu se to změní, najednou je to skvělý a když přijedete domů, je vám tak nějak dobře a z té energie žijete ještě měsíc. Nebo když jste na demonstraci, kde se sejde 10 000 lidí pro stejnou myšlenku. Tak to je pro mě sdílení.


Mluvím tady totiž o tom, že jako lidi tvoříme společenství bytostí, které se ale za poslední roky přesunulo na sociální sítě, a tak venku na ulici běžně dost často potkáte jen pochodující těla, která jsou ještě navíc uzavřena ve svých bublinách. A narušit tyhle bubliny a opět začít sdílet je cílem té mojí osobní mise.

Obecně má tahle "hra" pro mě dvě pravidla:
  • POŠLI ÚSMĚV DÁL - usměj se na někoho jen tak
  • SMALL TALK - promluv s někým jen tak

A JAK TO DOPADLO V TO ŠŤASTNÉ PONDĚLÍ?

První úkol jsem splnila v metru, ale nebylo to tak jednoduché, jak se to zprvu zdálo. Neuvěříte, jak je těžké s někým navázat oční kontakt. Pevný oční kontakt. Okamžitě uhýbáte, on nebo vy. Podařilo se mi to až na čtvrté stanici, kdy přistoupil pán, který by mohl být snad i můj dědeček, a sedl si naproti mě.

Podívali jsme se na sebe a já jsem se usmála a až mě samotnou překvapilo, že jsem pohled tentokrát pevně udržela. A pán se usmál zpátky. Byli jsme najednou v tom vagónu metra jako dva spiklenci a naše bubliny okamžitě praskly. Navíc, kdyby se cokoliv stalo, ve vagónu plném cizích lidí je prostě dobré mít spřízněnou duši a já věděla, že od toho úsměvu nás něco spojuje. Že jestli se něco posere, tak tam prostě nebudu sama. Nejvíc mě ale potěšilo, že když pán vystupoval otočil se, aby na mě viděl a zase jsme se na sebe podívali a usmáli se. Moje nálada se ztrojnásobila.

(Honza mi pak doma říkal, že se mě určitě snažil sbalit, ale vzhledem k jeho důstojnému věku i pocitu, které z toho setkání mám, si to prostě nemyslím. Říkejte mi klidně, že jsem naivní...)


Druhý úkol byl samozřejmě těžší. Ale i to se podařilo, a to na parkovišti, kde jsem nechávala auto při návštěvě kamarádky. Parkovné tam vybíral pan cikán. Víte, "pan cikán" píšu záměrně proto, abyste věděli, že to není úplně člověk, se kterým bych se běžně dala do řeči. Prostě ty předsudky jsou hrozná věc a já se jim taky dost často neubráním. Nicméně pršelo a on tam chudák stál a vybíral parkovné, a tak jsem mu dávala tu padesátikorunu a říkám: "Dneska vám tu musí být teda pěkná zima." A prohodili jsme ještě dvě tři věty, z pana cikána se vyklubal docela fajn chlap a nakonec, když říkám, že snad tu návštěvu teda za dvě hodiny stihnu, na mě spiklenecky mrkl a povídá: "Slečno, když to budou tři, tak se nic nestane, a na to auto vám taky dohlídnu." A bylo to.

Nechci, aby to vyznělo, že tohle máte dělat, abyste dostali někde slevu nebo něco zadarmo. Jde prostě jen o to, prohodit o jednu, dvě věty navíc, než byste normálně řekli. Pochvalte paní prodavačce u vás v supermarketu účes, pobavte se s recepčním, co hlídá příchody u vás v práci, nebo zamávejte autobusákovi, který vás pustil se zařadit do kolony (#mojeráno). Nebo si v Itálii popovídejte s paní bezdomovkyní. Anglicky! Protože ona nepotřebuje vaše drobné, potřebuje nebýt na chvilku jen vzduch, přehlížený inventář římské ulice. Kolem nás je přece tolik zajímavých lidí a osudů...
...nejde o nic většího, než se usmát nebo prohodit o jednu, dvě věty navíc. Pochvalte paní prodavačce účes nebo zamávejte autobusákovi, co vás pustil před sebe v zácpě...
Pokud budete zkoušet hrát tuhle "hru", připravte se na to, že lidé budou reagovat různě. Ne vždycky to pochopí a budete to muset zkoušet podruhé, potřetí a porozumět tomu, jak moc je pro ně těžké opustit svou bezpečnou bublinu. A taky vy na to nebudete mít vždycky náladu - proboha, nejezdím každý den vysmátá metrem a někdy prostě nemám dost sil a chci jen tak být. Ale nepřestávejme to zkoušet, protože ten pocit sdílení, to je energie, která se nesčítá, ale roste exponenciálně.

Takže až budete mít někdy prima den a skvělou náladu, nezapomeňte ji sdílet.... nejen na facebooku :-)

P.S.: Nejtěžší oříšek jsou úřednice za přepážkou! Až budete mít někdy hodně šťastný den, zkuste třeba nějakou rozesmát... ;-)

1 komentář:

  1. Tak tohle hodne zahralo .. uplne sdilim tve pocity, zapal pro vec a tu krasu okamziku .. navrhuji clanek vytisknout a postnout na vsechny sloupy vsude .. to by bylo krasne!!

    OdpovědětSmazat