pondělí 22. června 2015

RETROPECKY - #3 Dětské hřiště



Když jsem byla malá, tak malá, že jsem si musela stoupat na špičky, abych dosáhla na zvonek u baráku, byla jsem vlastně od rána do večera venku. Počítač jsme ještě neměli, aby se dalo tvrdnout hodiny před monitorem, na videohry se chodilo k sousedům, jenže tam člověk taky nemohl vysedávat půl dne. Ségra ještě nebyla na světě, abych si s ní mohla hrát, a tak doma vlastně nebylo moc co dělat. Zato venku, na sídlišti, se dalo zažít spoustu dobrodružství. Zvlášť, když jste před barákem měli hřiště. Pamatujete?

Dětská hřiště tenkrát vůbec nebyla tak vymakaná, jako ta dnešní. Žádné provazové sítě, lezecké stěny, trampolíny nebo dokonce lanovky. A už vůbec se nikdo tenkrát nezabýval tím, jestli je pod prolézačkou bezpečný měkký tartan nebo jiný gumový povrch. Když jsme padali, padali jsme v lepším případě do písku, v tom horším do trávy a kamení.

Co se prolézaček týká, tak šlo obvykle o pár svařených železných tyčí. Buďto měly tvar jakéhosi mostu, kde na jedné straně byly žbrdliny (jinak taky šprušle) blízko u sebe a na druhé půlce daleko. Tak daleko, že ten kdo dosáhl z jedné na druhou, byl machr. Ten, kdo dokonce dokázal přejít prolézačku z jedné strany na druhou, byl pro nás něco jako bůh a měl na sídlišti všeobecnou úctu. Tam kde byli architekti více vynalézaví, postavili železnou zeměkouli. Báječná prolézačka, která se přehozením deky během pěti minut dokázala proměnit ve famózní bunkr. Existovaly i další tvary a asi nejlepší vůbec byla kulatá věž s tyčemi, po kterých se dalo sjíždět shora dolů a hrát si tak třeba na hasiče.


Na hřištích taky obvykle byly klasické kovové houpačky se dřevěnými sedátky. Byly to vlastně vzdělávací houpačky, protože nás učily, rovnováze na kladce. A taky tak trochu diskriminaci, protože s tlusťochama se nikdo nechtěl houpat, jelikož to znamenalo, že jste imrvére viseli nahoře. A když byl tlusťoch ještě navíc záludnej, mohli jste tam takhle viset klidně celý odpoledne. Co se ještě praktikovalo na těchto houpačkách byly takzvané "drncáky". To, když jste se přestali odpichovat nohama, ale nechali houpačku z výšky drcnout o zem. Jó, to byly časy a jak to pěkně nadskakovalo. A na kolik vyhřezlých plotének jsme si tenkrát asi zadělali…

Další klasikou dětského hřiště bylo pískoviště. U nás bylo obrovské, kulaté a chcaly do něj kočky. Jinak se ale na písku člověk většinou musel chovat slušně, protože kolem byly lavičky, které okupovaly štěbetající maminky. Jen co jejich pozornost polevila, dal se písek požírat, házet po kamarádech anebo aspoň ven z pískoviště. Největší zábava byla vyhrabávat ztvrdlé kočičáky anebo zahrabávat kamarádovu nohu. Protože písek byl po většinu roku všude jinde než v pískovišti a protože se kolem pískoviště často jezdilo na kole, nemusím snad ani psát, odkud pocházela většina odřených kolen. Doteď mám pocit, že mám pod kůží zarostlé nějaké kamínky. Ono zkuste si zabrzdit vaše BMX, když máte mezi sebou a chodníkem centimetr písku.



Každopádně, co nám na hřišti scházelo, byla skluzavka. A tak jsme museli chodit potupně na druhý "sídlák", kde ji měli. Takovou tu červenou, laminátovou. Ti větší borci se neklouzali, ale vybíhali ji zespoda nahoru. Nám ostatním stačilo poklidně si zatrhat tepláky při gravitační jízdě dolů. Co jsme děckám z druhého sídliště sále záviděli, byl kolotoč. Ten, kdo ho vymýšlel, udělal na něm taková roztomilá dřevěná sedátka, něco jako lavičky. Ten, kdo ho vymýšlel, rozhodně nikdy nezkoušel, jaké to je, když se do kolotoč někdo pořádně roztočí a odstředivá síla vás z téhle lavičky (na které se není kde chytit) vymrští tři metry daleko. Teda v případě, kdy se nepozvracíte už během prvních pár otáček.

Je úžasné, jak málo nám stačilo ke štěstí a jak je dětská fantazie nekonečná. Když nebylo hřiště, vždycky byl po ruce nějaká skříňka na elektrické rozvody nebo hlavní uzávěr plynu, který se dal proměnit v pikolu, přístěnek pro popelnice nebo okrasné křoví, které sloužilo jako úkryt, klepač, na kterém se dalo hodiny skákat (dokud jste si neroztrhli tepláky). Kdyby naši věděli, co všechno se venku dělo, nejspíš by mě nikdy ven nepustili. Anebo by se minimálně nedivili, když jsem přiběhla domů na Večerníček totálně umazaná, sedřená a hladová, s tunou písku v botičkách. A já se na tohle budu snažit nemyslet, až jednou budu pouštět ven svoje vlastní děti :-)

2 komentáře:

  1. Ahoj, krásný článek :). Zrovna s kamarádem řeším kolotoč, který jsem jako dítě hojně využívala. Zapadal přesně do této sestavy, ale byl to mohutný kovový kolos, každá sedačka byla samostatná na konci paprsku, paprsky byly spojeny kovovou obručí, dalo se na něm stát uprostřed, sedět právě na sedátku na konci paprsku, nebo se vozit na kovové obruči, nemohu najít nikde na netu obrázek :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano!!! Ten jsme měli u babičky, byla to největší atrakce, kam se hrabaly malé kolotoče. Nicméně ten, kdo točil hned u středu si musel dávat velký pozor na to, aby mu to nepřejelo nohu. To kolo mělo obrovskou setrvačnost a krásně to mohlo rozmašírovat achilovku. Mně se to jednou málem stalo a vím, že se o tom tradovaly docela strašidelné historky, takže uprsotřed točívali jen Ti největší frajeři a nejstraší děcka :D Díky za komentář!

      Smazat