pátek 1. července 2016

O jednom prázdninovém sentimentu, astronautovi a hepymílu


Je první den prázdnin a na našem dětském hřišti se poflakuje banda školáků, kteří včera odevzdali učebnice, dostali vysvědčení, za odměnu se nacpali "hepymílem" (nebo mýlem?), nemuseli jít spát už v devět a ráno naopak mohli spát až do devíti. Koukám na ně z okna a přitom přemýšlím, co pro mě znamenal konec školního roku...

...tak předem příspěvku vás varuji, protože já asi nejsem zástupcem tradičního vzorku. Já jsem totiž do školy chodila strašně ráda. Těšila jsem se na každou hodinu a taky na svoje sešity, pastelky, barevné tužky, pravítka a na to, jak si zase budu úhledně zapisovat do sešitu a podtrhávat, prostě jak to budu mít krásný.

Těšila jsem se vždycky taky na matiku, protože mě bavilo počítat a měli jsme skvělou paní učitelku. Těšila jsem se na němčinu, protože nás byla jen půlka třídy, a to samozřejmě ta lepší! :-P Těšila jsem se na zeměpis, protože mě bavil, a na chemii, protože ta nebavila nikoho jiného. Nudil mě tělocvik, protože jsem neuměla pořádně chytat a většina dětí zase neuměla (a nechtěla) běhat. Nikdy mě nebavila výtvarka, protože jsem neuměla kreslit obličeje, zapouštět vodovky ani mi nechutnalo lízat anilinky :-) Nebyl to ale zřejmě jen můj problém, nýbrž obecně naše tehdejší paní učitelka hodnotila výkresy slovy "kakáč" nebo "kafebraun-do-zelena". Milovala jsem fyziku, protože jsem vůbec nechápala, co počítám, ale vždycky mi to vyšlo, a náš skvělý fyzikář byl prostě...skvělý. (pozn.aut. Takový ten pan učitel, co když mu nestačí tabule, pokračuje dál na stěnu apod.) a zřejmě jsem měla jedničky i z přírodopisu, ačkoliv mě prvoci a jiná havěť nikdy moc nebrala. Nesnášela jsem dějepis, protože jsme měli zlou učitelku, které bych se bála i dnes, a češtinu jsem vzala na milost až na gymplu, kde jsme měli sexy češtináře. Odešel po dvou letech, a s ním i můj zájem o národní jazyk a literaturu.



Jo, jo, byla jsem to ale taky já, které spolužáci říkali astronaut, to proto, že mi nestačily obyčejné jedničky, ale musela jsem mít vždycky jedničky s hvězdičkou. Byly jsem to já, která se hned první týden prázdnin sháněla po "Opakuj si o prázdninách" a hned ten další už ho měla vyplněný. Která nutila kamarády, aby si v červenci hráli "na školu", a která si začala chystat maturitní otázky už v půlce prázdnin. Přesto doufám, že já do té školy chodila hlavně kvůli nim. Na základce i na gymplu, vždycky jsem se do školy na někoho těšila, ať už to byla kamarádka z lavice, holky ze třídy nebo aktuální platonické lásky z "béčka". A později už i ty opravdové...

Chodila jsem do školy hlavně kvůli tomu abychom o přestávce skákali gumu, vyměňovali hokejisty a poníky nebo hráli pogy, abychom si mohli navzájem ochutnávat svačiny nebo si s klukama schovávali penály. Abychom si mohli při vyučování posílat lístečky (s tím koho milujeme a na kolik procent) a abychom na gymplu mohly s holkama tajně očumovat čtvrťáky.


Přečkávala jsem hodiny, abychom po vyučování mohli sprintovat k jídelně a nechat se načapat školníkem, že běháme po trávníku. Abychom se mohli navzájem předbíhat ve frontě, soutěžit, kdo sní nejvíc knedlíků (můj rekord je 16!) a snažit se propašovat kolem družinářky nedojezený maso. A abych dojedla přesně ve stejnou dobu jako ten krasavec z oktávy a potkala se s ním u okýnka.
"...chodila jsem do školy hlavně proto, abychom si mohli posílat lístečky, soutěžit, kdo sní víc knedlíků, a očumovat čtvrťáky..."
Těšila jsem se na odevzdávání učebnic, ne proto, že bych je mermomocí chtěla vracet, ale proto, že jsme soutěžily, která z nás zdědí učebnice po Sašovi z osmý třídy a záviděly pak celej den tý náně z paralelky, že je dostala ona a může se s nima celý rok může mazlit.

Těšila jsem se na prázdniny, ne proto, abych vypadla ze školy, ale abychom se mohli po dvou měsících potkali v nových tričkách, o 5 centimetrů větší a o pár táborových lásek bohatší... A hlavně v očekávání, co se zase stane nového, a s vědomím, že tak jako tak to bude legrace :-)



Stýská se mi po tom pocitu, a tak jsem si ho k sobě díky těm klukům a psaní zase na chvilku přivolala. První den prázdnin si ale myslím trochu sentimentu můžu dovolit. A teď si možná půjdu za odměnu koupit ten "hepymíl"...

...s hračkou samozřejmě! :-)

3 komentáře:

  1. Taky jsem se těšívala. Občas se mi zasteskne, i když bezstarostný čas to úplně nebyl. Jo, a maso jsme schovávali do špenátu a moje sestra se ho jednou snažila přilepit ze spoda ke stolu právě tím špenátem ☺

    OdpovědětSmazat
  2. Mně se opravdu hodně stýská po základce, protože ta byla přesně taková, jak popisuješ :). Vždycky jsem se už na začátku srpna těšila, jak budem s mamkou kupovat nové sešity, penály, tužky a pravítka :). Ve třídě jsme byli parta kamarádů, takže mi ani nepřišlo, že jsem ve škole. To však skončilo s gymplem - tady jsem byla úplně vyřízená, vůbec to nebylo jak dřív, známky jsem měla furt stejný, ale celá ta atmosféra, kamarádství a těšení se bylo najednou pryč... no a o vejšce snad radši ani nebudu psát, to byla konečná :D

    OdpovědětSmazat
  3. Moc krásná vzpomínka a je vidět, jak moc záleží na učiteli, jestli si žáci daný předmět oblíbí nebo ne. Nesnášela jsem fyziku na základce, protože ji vyučoval "dinosaurus" (měl být v důchodu, už když jsem byla na prvním stupni), ale bavila mě na střední, protože učitelka byla zábavná.
    Taky jsem si vždy na začátku prázdnin hrála na školu a celé prázdniny jsem si opakovala učivo s těmi opakovacími sešity, ale to jen na prvním stupni :) Pak to bylo spíš o těch lidech, na střední obzvlášť. Teď jsem na vysoké a to je něco docela jiného, ale opět je to o lidech, jak o vyučujících, tak o spolužácích.

    OdpovědětSmazat